Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Je Kristus rozdělen?“ (1 Kor 1,13). Důrazná výtka, kterou předkládá sv. Pavel na začátku svého prvního listu Korinťanům a která zazněla při dnešní večerní bohoslužbě, byla vybrána skupinou křesťanských bratří z Kanady jako motto naší meditace během Týdne modliteb za jednotu křesťanů.

Apoštol přijal s velkým smutkem, že se křesťané Korintu rozdělili na různé frakce. Jedni říkají »Já jsem s Pavlem«, druzí »já zase s Apollem«, další »já s Petrem« a někteří dokonce tvrdí: »já jsem s Kristem« (v. 12). Avšak ani ti, kteří se odvolávají ke Kristu, nemohou být Pavlem chváleni, protože užívají jméno jediného Spasitele, aby zaujali odstup od ostatních bratří uvnitř společenství. Jinými slovy konkrétní zkušenost každého, vztah k některým významným osobnostem daného společenství se stává kritériem soudu o víře druhých.

V této situaci rozdělení, Pavel vybízí Korintské křesťany „jménem našeho Pána Ježíše Krista“, aby byli v řeči jednomyslní, nedocházelo mezi nimi k roztržkám a byli zajedno v usuzování i smýšlení (v. 10). Společenství, ke kterému apoštol vyzývá, však nemůže být plodem lidských strategií. Dokonalá jednota mezi bratry je totiž možná jedině ve vztahu ke smýšlení a cítění Krista (srov. Flp 2,5). Dnes večer na tomto modlitebním setkání vnímáme, že Kristus nemůže být rozdělen, chce nás přitáhnout k Sobě, k cítění Svého srdce a k naprosté a důvěrné odevzdanosti do rukou Otce, k radikálnímu sebezřeknutí z lásky k lidstvu. Jedině On může být principem, příčinou a hybatelem naší jednoty.

V Jeho přítomnosti si ještě více uvědomujeme, že nemůžeme pokládat rozdělení v církvi za jakýsi přirozený fenomén, který je pro jakoukoli formu asociativního života nevyhnutelný. Naše rozdělení zraňují Jeho tělo, zraňují svědectví, které jsme povoláni Mu vydávat ve světě. Dekret Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu s odkazem na text svatého Pavla, o kterém jsme rozjímali, praví příznačně: „Kristus Pán totiž založil církev jednu a jedinou, a přesto se více křesťanských společností vydává před lidmi za pravé dědictví Ježíše Krista. Vyznávají sice, že jsou všichni učedníci Páně, avšak rozdílně smýšlejí a jdou různými cestami, jako by Kristus sám byl rozdělen“. A potom dodává: „Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“ (Unitatis redintegratio, 1). Rozdělením jsme byli poškozeni všichni. Nikdo z nás nechce být pohoršením. A proto všichni kráčíme společně, bratrsky cestou k jednotě, kterou vytváříme také tím, že kráčíme, k jednotě, která přichází z Ducha svatého a která nás přivádí ke zvláštní jedinečnosti, kterou může vytvořit jenom Duch svatý, ke smířené různosti. Pán nás všechny očekává, provází nás a je na této cestě jednoty s námi všemi.

Drazí přátelé, Kristus nemůže být rozdělen! Tato jistota nás musí pobízet a být nám oporou v pokorném a důvěřujícím pokračování v cestě ke znovunastolení plné a viditelné jednoty všech věřících v Krista. Rád si nyní připomínám dílo bl. Jana XXIII. a bl. Jana Pavla II. U obou na jejich životní cestě uzrálo vědomí, že věc jednoty je naléhavá, a když byli zvoleni za římské biskupy, rozhodně vedli katolické stádce ekumenickými cestami. Papež Jan otevřel nové a předtím nemyslitelné obzory, papež Jan Pavel pokládal ekumenický dialog za řádnou a nevyhnutelnou dimenzi života každé místní církve. Počítám k nim také papeže Pavla VI., dalšího velkého protagonistu dialogu a právě v těchto dnech si připomínáme padesáté výročí jeho historického objetí s konstantinopolským patriarchou Atenagorem v Jeruzalémě.

Dílo těchto papežů přispělo k tomu, že dimenze ekumenického dialogu se stala bytostným aspektem služby římského biskupa, takže petrovská služba by dnes nebyla myslitelná, pokud by v sobě nezahrnovala tuto otevřenost k dialogu se všemi věřícími v Krista. Můžeme také říci, že ekumenismus umožnil prohloubit chápání služby Petrova nástupce, a musíme důvěřovat, že tomu tak bude také v budoucnu. S vděčností hledíme na kroky, které nám Pán umožnil učinit, a aniž bychom skrývali těžkosti, jimiž dnes ekumenický dialog prochází, prosíme, abychom měli všichni totéž Kristovo smýšlení a mohli se ubírat k jednotě, kterou si přeje On. A společné putování je už vytvářením jednoty.

V tomto ovzduší modlitby za dar jednoty, chtěl bych co nejsrdečněji a bratrsky pozdravit Jeho eminenci, metropolitu Gennadiose, zástupce ekumenického patriarchátu, Jeho Milost, Davida Moxona, osobního zástupce Canterburského arcibiskupa v Římě a všechny představitele různých církví a církevních společenství, kteří sem dnes večer přišli. Spolu s těmito dvěma bratry, kteří zastupovali všechny ostatní, jsme se modlili u Pavlova hrobu a řekli jsme si: „Modleme se, aby nám pomáhal na této cestě jednoty a lásky, cesty, kterou se ubíráme!“ Jednota nepřijde jako zázrak na konci. Jednota přijde cestou, vytváří ji Duch svatý cestou. Pokud nepůjdeme společně, pokud se nebudeme modlit jedni za druhé, pokud nebudeme společně pracovat v těch věcech, které můžeme vykonat pro Boží lid v tomto světě, pak jednota nepřijde. Vytváří se právě touto cestou, každým krokem a nevytváříme ji my, nýbrž Duch svatý, který vidí naši dobrou vůli.

Drazí bratři a sestry, prosme Pána Ježíše, který nás učinil živými údy svého Těla, aby nás uchovával v hlubokém sjednocením s Ním, pomáhal nám překonávat naše konflikty, naše rozdělení, naše egoismy - pamatujme, že jednota je vždy nadřazena konfliktu - a být vzájemně sjednoceni jedinou silou oné lásky, kterou Duch svatý vylévá do našich srdcí (srov. Řím 5,5).
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie