„
Lumen requirunt lumine”. Tento podmanivý výraz vzatý z jednoho liturgického hymnu na Zjevení Páně se vztahuje na zkušenost mudrců, kteří následováním
svitu hvězdy nalézají
Světlo. Hvězda, která se ukázala na nebi, zažehla v jejich mysli a srdci světlo, které je podněcuje, aby hledali velké Světlo Kristovo. Mudrcové věrně následují světlo, které prostupuje jejich nitro, a setkávají se s Pánem.
Cesta mudrců z Východu symbolizuje úděl každého člověka. Náš život je poutí. Cestou jsme osvěcováni světly, abychom nalezli plnost pravdy a lásky, kterou my křesťané rozpoznáváme v Ježíši, Světlu světa. A každý člověk má stejně jako mudrcové k dispozici dvě velké „knihy“, ze kterých čerpá znamení naznačující směr cesty: knihu stvoření a knihu Písma svatého. Důležité je mít se na pozoru, bdít a naslouchat Bohu, který k nám promlouvá, neustále k nám mluví. Jak praví Žalm o Hospodinovu zákonu: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“ (Žl 119,105). Zvláště naslouchání evangeliu, jeho četba, rozjímání o evangeliu, které se tak stává naším duchovním pokrmem, nám umožňuje setkat se s živým Ježíšem a učinit zkušenost s Ním a Jeho láskou.
První čtení dává zaznít ústy proroka Izaiáše Boží výzvě určené Jeruzalému: „Vstaň, rozsviť se!“ (Iz 60,1). Jeruzalém je povolán být městem světla, které rozprostírá Boží světlo na svět a lidem pomáhá kráčet po jejich stezkách. To je povolání a poslání Božího lidu ve světě. Jeruzalém však může toto Pánovo povolání nesplnit. Evangelium nám říká, že když mudrcové přišli do Jeruzaléma, zmizela jim hvězda z očí. Zejména v Herodově paláci nebyl její svit patrný. Tento příbytek je temný, vládne v něm tma, nedůvěra, strach a závist. Herodes má totiž podezření a obavy z narození křehkého Dítěte, které považuje za svého soupeře. Ve skutečnosti však Ježíš nepřišel sesadit jeho, ubohou loutku, nýbrž Vládce tohoto světa! Nicméně král a jeho rádci cítí, jak konstrukce jejich moci zaskřípala, a obávají se, že dojde ke změně pravidel hry a zdání bude odmaskováno. Celý svět budovaný na nadvládě, úspěchu, majetku a korupci byl uveden do krize jedním Dítětem! A Herodes se posune až k tomu, že zabíjí děti: „Vraždíš tyto drobečky jen proto, že tvé srdce vraždí strach“ – píše Quodvultdeus (Sermo 2 de Symbolo, z modlitby se čtením na svátek Mláďátek). Měl takový strach, že zešílel.
Mudrcové dokázali překonat onu nebezpečnou chvíli temnot u Heroda, protože uvěřili Písmu, slovu proroků, kteří označili Betlém za Mesiášovo rodiště. Unikli tak mrákotám noci tohoto světa, vydali se znovu na cestu směrem k Betlému, přičemž opět spatřili hvězdu a - jak praví evangelium - „zaradovali se nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10). Hvězdu, která nebyla vidět v temnotách zesvětštění onoho paláce.
Jedním z aspektů světla, které nás vede cestou víry, je také svatá „chytrost“, jež je zároveň ctností. Je to duchovní rafinovanost, která nám umožňuje rozpoznat rizika a vyhnout se jim. Mudrcové dovedli tohoto světla „chytrosti“ využít, když se při zpáteční cestě rozhodli nejít do Herodova temného paláce, ale vrátili se do vlasti jinou cestou. Tito mudrci, kteří přišli z Východu, nás učí, jak nepadnout do osidel tmy a jak se bránit před temnotou, která se snaží pohltit náš život. Touto svatou „chytrostí“ tak ochránili víru. A také my máme víru chránit. Střežit ji před onou temnotou. A často také před tmou oděnou do světla, protože ďábel, jak říká svatý Pavel, se někdy převléká za anděla světla. A tady je nezbytná svatá „chytrost“, aby byla chráněna víra před vábením Sirén, které ti namlouvají: „Pohleď, dnes musíme udělat toto a tamto…“ Víra je však milost, dar. Na nás je, abychom ji chránili touto svatou „chytrostí“, modlitbou, láskou a dobrými skutky. Je třeba přijmout do svého srdce Boží světlo a zároveň pěstovat duchovní rafinovanost, která dovede spojovat prostotu a mazanost, jak to Ježíš žádá od apoštolů: „Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16).
Na slavnost Zjevení Páně si připomínáme, jak se Ježíš ukázal lidstvu v tváři Dítěte a vedle sebe vnímáme mudrce jakožto prozíravé průvodce na cestě. Jejich příklad nám pomáhá pozvedat zraky ke hvězdě a sledovat velké touhy svého srdce. Učí nás nespokojovat se s průměrností života „malé kocábky“, nýbrž nechávat se vždy podmaňovat dobrem, pravdou a krásou... Bohem, který je tím vším a vždy více! Učí nás také nenechat se klamat zdáním, tím co je pro tento svět velké, moudré a mocné. Netřeba se u toho zastavovat. Je zapotřebí střežit víru. V této době je důležité chránit víru. Je třeba jít dál, překročit tmu, vábení Sirén, překročit zesvětštění a četné jeho dnešní formy a jít do Betléma, tam kde v jednoduchosti domu na periferii, mezi maminkou a tatínkem oplývajících láskou a vírou, září Slunce, které vzešlo z výsosti, Král veškerenstva. Hledejme se svými malými světly podle příkladu mudrců Světlo a opatrujme víru.
Ať se tak stane.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
