Nový portál Vatikánského rozhlasu

Děkuji, že jste přišli, a děkuji za tuto slavnost. Je to skutečná slavnost! A děkuji za vaše otázky.
Jsem rád, že první otázku položil mladý pár. To je krásné svědectví! Dva mladí lidé podstoupili volbu a s radostí a odvahou se rozhodli, že založí rodinu. Je to tak, protože k založení rodiny je skutečně třeba odvahy. Chce to odvahu! Vaše otázka, mladí manželé, se váže k otázce o povolání. Co je manželství? Je to povolání stejně tak jako kněžství nebo řeholní život. Dva křesťané, kteří vstupují do manželství, ve své lásce rozpoznali Pánovo volání. Povolání, aby ze dvou – muže a ženy – utvořili jedno tělo a jeden život. Svátost manželství tuto lásku zahaluje do Boží milosti, zapouští její kořeny v samém Bohu. Díky tomuto daru, v jistotě tohoto povolání, lze bezpečně vykročit a nemít z ničeho strach, protože společně bude možné čelit všemu!

Pomysleme na naše rodiče, prarodiče nebo praprarodiče – vstupovali do manželství v nesrovnatelně chudších podmínkách, za války nebo bezprostředně po ní. Někteří byli nuceni k emigraci, jako například moji rodiče. Kde nacházeli sílu? V jistotě, že je s nimi Pán, že Bůh žehná rodině ve svátosti manželství a že žehná jejímu poslání přivádět na svět děti a vychovávat je. Díky těmto jistotám překonávali i ty nejtvrdší zkoušky. Byly to prosté, avšak skutečné jistoty; tvořily pilíře, které podpíraly jejich lásku. Jejich život nebyl jednoduchý, přinášel řadu problémů. Tyto prosté jistoty jim ale pomáhaly jít dále. Díky nim zakládali krásné rodiny, dávali život, vychovávali děti.

Drazí přátelé, je zapotřebí takovéhoto morálního a duchovního základu, abychom vybudovali dobro, které vytrvá. Dnes již rodina a společenská tradice tento základ nezaručuje. Naopak, společnost, v níž jste se narodili, upřednostňuje individuální práva spíše než rodinu. Dává přednost vztahům, které trvají jen dokud se nevyskytnou problémy. O partnerském vztahu, rodině a manželství se proto častokrát mluví povrchně a nejednoznačně. Stačí se podívat na některé televizní programy, abychom si toho všimli! Když přijde dvojice požádat o svatbu a farář se jí zeptá: „Víte ale, že manželství je na celý život?“, kolikrát jen slyší odpověď (a mně se to stalo někdy také): „My se máme hodně rádi, ale zůstaneme spolu, jen dokud potrvá láska. Až skončí, každý si půjde vlastní cestou.“ To je sobectví. Až nebudu cítit lásku, skončím s manželstvím a zapomenu na ono „jedno tělo“, které se přece nemůže rozdělit. Sňatek s sebou tedy nese riziko – riziko onoho egoismu, který nás ohrožuje. Ve svém nitru totiž každý z nás má možnost být dvojí osobností – tou, která říká: "Jsem svobodný a chci to a to", a jinou, která říká: "Já, mně, mi, se mnou, pro mne…" Je to opakující se egoismus, který se neumí otevřít druhým. A další nesnází je dnešní kultura prozatímnosti. Zdá se, že nic není definitivní, vše je pouze provizorní. Jak už jsem řekl – láska ano, ale dokud potrvá. Jednou jsem zaslechl, jak jeden šikovný seminarista říká: „Chci se stát knězem tak na deset let. Pak o tom popřemýšlím.“ To je kultura prozatímnosti, ale Ježíšova spása není dočasná, je definitivní!

Avšak Duch svatý vyvolává stále nové odpovědi na vznikající nároky. V církvi se tak rozrostlo pastorační doprovázení snoubenců, kurzy přípravy na manželství, setkávání mladých párů ve farnostech, hnutí pro rodiny…Jsou nesmírným bohatstvím a oporou pro každého: pro hledající mladé lidi, manžele v krizi, rodiče, kteří mají problémy s dětmi, a naopak. Všem nám pomáhají! Dále existují různé formy přijetí – pěstounská péče, adopce, rodinné azylové domy různého druhu. Fantazie Ducha svatého – dovolím si užít tohoto slova – je nekonečná, ale rovněž velice konkrétní. Chtěl bych vám tedy říci, abyste neměli strach podstoupit definitivní krok, nebojte se toho. Kolikrát jsem jen vyslechl maminky, které si stěžovaly: „Otče, mám třicetiletého syna a nechce se ženit. Nevím, co s ním dělat. Má krásné děvče, ale nemůže se rozhodnout“. Ale, paní, odpovídám, přestaňte mu žehlit košile! (smích, potlesk) Je to tak! Neobávejte se definitivních kroků, jakým je manželství. Prohlubujte vaši lásku, respektujte její čas a vyjádření, modlete se a dobře se připravte, ale pak mějte důvěru, že Pán vás nikdy neopustí. Dovolte mu, aby k vám domů přišel jako člen rodiny, a On vás bude stále podporovat.

Rodina je povolání, které Bůh vepsal do přirozenosti muže a ženy. Existuje však ještě jiné povolání, které doplňuje povolání k manželství. Je to povolání k celibátu a panenství pro Boží království. Povolání, které prožil sám Ježíš. Jak jej rozpoznat a následovat? To je třetí otázka, kterou jste mi položili. Někdo z vás si pomyslí – to je ale schopný biskup, sotva se ho zeptáme, už má napsanou odpověď. Dostal jsem vaše otázky před pár dny, a proto je znám. Odpovím vám, pomocí jakých dvou zásadních prvků lze rozpoznat toto povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu. Modlit se a jít s církví. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce, jsou vzájemně propletené. Na počátku každého povolání k zasvěcenému životu silně zakoušíme Boha. Na tento zážitek nikdy nelze zapomenout, vzpomíná se na něj celý život. Prožil jej také svatý František. Tento zážitek nelze naprogramovat nebo vypočítat. Bůh nás vždy překvapuje! Bůh nás povolává – je však důležité být s ním v každodenním vztahu, naslouchat mu v tichu před svatostánkem a ve svém nitru, mluvit s Ním, přistupovat ke svátostem. Když máme k Pánu takovýto rodinný vztah, jako bychom mu otevírali dveře svého života, aby nám dal zaslechnout svůj hlas říkající, co po nás chce. Bylo by krásné si teď poslechnout přítomné kněze, sestry…Bylo by to velmi krásné, protože každý z jejich příběhů je jedinečný, všechny ale vycházejí ze setkání, které v hloubi ozařuje, dotýká se srdce a uchvacuje celou bytost – její cit, intelekt, smysly, všechno. Vztah k Bohu se netýká jedné části našeho bytí, týká se všeho. Je to natolik velká, krásná a pravá láska, že všeho zasluhuje a stojí za veškerou naši důvěru. Jedno bych však chtěl silně zdůraznit, a to zejména dnes : panenství pro Boží království neznamená odmítnutí, ale souhlas. Obnáší zajisté zřeknutí se manželského svazku a vlastní rodiny, ale jeho základem je souhlas, jako odpověď bezvýhradnému souhlasu, který Kristus projevuje vůči nám. A tento souhlas dává plodnost.
Zde v Assisi ovšem není třeba slov! Jsou tu František a Klára, kteří promlouvají. Jejich charisma nadále oslovuje mnohé mladé lidi z celého světa – chlapce a dívky, kteří vše opouštějí, aby Ježíše následovali na cestě evangelia.

Ano, evangelium. Chtěl bych slovem evangelium odpovědět na další dvě otázky, které jste mi položili, druhou a čtvrtou. Jedna se týkala sociální angažovanosti v tomto krizovém období, které ohrožuje naději, další se týká evangelizace, nesení Ježíšovy zvěsti druhým. Ptáte se: Co můžeme dělat? Jak můžeme přispět?
Tady v Assisi, blízko Porciunkule, jako bychom slyšeli Františkův hlas, který opakuje: „Evangelium, evangelium!“ V první řadě promlouvá ke mně: Papeži Františku, buď služebníkem evangelia! Jestliže nedokážu být služebníkem evangelia, můj život nemá cenu!
Avšak evangelium se, drazí přátelé, netýká pouze náboženství. Týká se člověka – celého člověka, světa, společnosti, lidské civilizace. Evangelium je poselství Boží spásy pro lidstvo. Řekneme-li však „poselství spásy“, není to jakési rčení, pouhá slova nebo prázdná slova, jakých je dnes spousta! Lidstvo skutečně potřebuje spásu! Každý den to vidíme, když listujeme novinami, nebo posloucháme televizní zprávy; ale vidíme to také ve svém okolí, lidech, situacích, sami na sobě. Spásu potřebuje každý z nás, protože sami to nezvládneme. Potřebujeme vykoupení! Ale z čeho? Ze zla. Zlo působí, vykonává svou práci. Není však nepřemožitelné a křesťan se zlu nepodvoluje. A vy, mladí, se chcete smířit se zlem, nespravedlností a těžkostmi? Chcete nebo ne? [Mládež odpovídá: Ne!] Ano, tak dobře, to se mi líbí. Bůh je více než zlo – to je naše tajemství, ale je to pravda. Bůh je nekonečná láska a bezmezné milosrdenství. Tato Láska zlo porazila až do základu Kristovou smrtí a vzkříšením. Toto je evangelium, radostná zvěst – Boží láska zvítězila! Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a vstal z mrtvých. S Ním můžeme bojovat proti zlu a denně nad ním vítězit. Věříme tomu nebo ne? [Mládež odpovídá: Ano!] Toto „ano“ však musí vstoupit do života! Jestliže věřím tomu, že Ježíš zvítězil nad zlem a spasil mne, musím Jej následovat. Musím celý život jít po Ježíšově cestě.
Evangelium, toto poselství spásy, má tedy dva vzájemně propojené cíle. Prvním je vzbudit víru – a to je evangelizace. Druhým je přeměnit svět podle Božího plánu – a to je křesťanská angažovanost ve společnosti. Nejsou to však dvě oddělené věci, nýbrž totéž poslání. Přinášíme-li evangelium svědectvím vlastního života, měníme tím svět! Toto je cesta: přinášet evangelium svědectvím života.
Pohleďme na Františka – uskutečnil obě tyto věci v síle jediného evangelia. František povzbudil růst víry, obnovil církev a zároveň obnovil společnost, vnesl do ní více bratrství. Vždy však svědectvím evangelia. Víte, co František jednou řekl svým bratřím? „Hlásejte evangelium stále a bude-li to nezbytné, pak také slovy!“ Co to znamená? Jak můžeme hlásat evangelium beze slov? Je to možné! Svědectvím! Nejprve svědčit, pak mluvit! Ale nejdříve svědčit!
Drazí mladí z Umbrie, dělejte to také. Dnes vám jménem svatého Františka říkám – nemám zlato ani stříbro, které bych vám daroval, avšak mám cosi mnohem cennějšího, evangelium Ježíše Krista. Jděte s odvahou! S evangeliem v srdci a v rukou buďte svědky víry svým životem. Neste Krista do svých domovů, hlásejte ho mezi přáteli, přijímejte ho v chudých a služte mu v nich. Přineste Umbrii poselství života, pokoje a naděje! Můžete to udělat!
A snažně vás prosím, modlete se za mne!

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy