Islám je pro křesťanství nejenom zjevnou nesnází, s níž se velmi klopotně vyrovnává, ale zajisté také úradkem Božím. V jakém smyslu? Z hlediska křesťanské víry v Boží prozřetelnost, která přirozeně nepůsobí jenom skrze církev. V dnešní teologii, ale i v životní praxi věřícího však Prozřetelnost bývá poněkud zanedbávána. Vzhledem k fenoménu islám možná nejvíc. Historický původ a zjevně synkretická povaha tohoto náboženství je předmětem sporů. Jisté však je, že se objevuje šest století po Kristu jakožto výslovná negace Ježíšova božství, a zároveň jako silný sekulární protivník tehdy dominantní politické moci, která o pár století dříve sice křesťanskému vyznání udělila svobodu, ale také jej už od počátku uměla využívat ke svým vlastním cílům. Anachronický návrat islámu k domnělé teokracii tak může zprostředkovávat křesťanské praxi určitý pozitivní korektiv i přesto, že hlásá neortodoxní pojetí Boha. Je totiž jakýmsi varovným signálem, který křesťana vybízí prohlubovat vlastní víru a zaměřovat se na Boží království, jež není a nebude z tohoto světa, ale je mezi námi jinak, roste vzájemnou konkrétní láskou a dovrší se jedině Kristovým návratem na konci dějin.
Z tohoto hlediska je dějinná funkce islámu očistná, třebaže Vtělení Boha, Stvořitele a Spasitele, popírá. Sveřepost islámu, který pokládá výkon své světské vlády za součást náboženské víry, by měla odrazovat křesťana od podobně slepé uličky na vlastním náboženském poli, což ovšem neznamená, že se proti přímé agresi nesmí bránit. Mnohem častěji však podléhá spíše své vlastní duchovní vidině světské říše, v níž si konečně budou všichni lidé šťastně žít. Je to ovšem iluze politického rázu, kterou právě islám vnímá jako nejvíce konkurenční. Buď se prezentuje jako budoucí stav, ke kterému lidstvo pomalu, ale jistě spěje, anebo jako minulý stav, ke kterému je zapotřebí se vracet. Obě jsou variantami gnostické utopie, živené exkluzivní důvěrou v člověka bez ohledu na Boží milost a Boží režii.
Dějiny však byly pokřtěny vtělením Boha a nepřestávají být řízeny Prozřetelností, která pečuje zvláště o církev. Patrně nikoli náhodou se s rozmachem křesťanství počal islám konsolidovat; v době vrcholného středověku se křesťanstvo opojené tímto rozmachem pokusilo pod svatosvatou záminkou neúspěšně ovládnout muslimský Blízký východ; a potom v době hlubokého západního církevního rozkolu byla dokonce sama existence křesťanstva ohrožena. Přesto však vždycky docházelo k vnitřní obrodě křesťanské víry.
Islám se však neprosazoval jenom hrubou silou, ale od počátku vykazuje také snahu o intelektuální převahu nad oběma biblickými náboženstvími, když si nárokuje, že je vrcholným a posledním zjevením Boha. Poukazovat na duchovní paralely s tímto náboženstvím ve snaze o přiblížení, je islámem považováno za výraz podrobení. Dialog je proto velmi obtížný a musí být zcela oproštěn od lidské snahy zvítězit. I tady je islám extrémní výzvou k osobní svatosti.
Jinými slovy. K islámu lze očima křesťanské víry zaujmout postoj, kterému učí starozákonní epizoda, jež podává ohrožení judského království Babylonským králem Nabuchodonosorem. Překvapivě se zde totiž snoubí politická a náboženská dimenze. Prorok Jeremiáš, jak známo, vyzýval judského krále Hospodinovým jménem, aby se Babylonskému králi podrobil a zachránil tak království. Byl však zcela osamoceným hlasem mezi množstvím falešných proroků, kteří hlásali, že je třeba vést válku a slibovali vojenskou pomoc z Egypta. Politika judského krále Sidkijáha se ubírala tímto falešným směrem, protože domýšlivost na vlastní politickou nezávislost byla důležitější než Boží vůle. Je také známo, k čemu to vedlo. Nejen ke krutému konci posledního judského krále Sidkijáha, ale také k odvlečení většiny národa do Babylona a k zániku židovského království vůbec.
Avšak na druhé straně, jak vysvítá ze stránek Bible, se teprve po návratu ze zavlečení do Babylona ve vyvoleném národě definitivně ujala a zakořenila víra v jediného Boha, který se zjevil jako Ten, který dává existovat (Jahve = Hospodin). A Jeremiáš, který v judském království jako jediný pranýřoval barbarské přinášení lidských obětí pohanským bohům, pronáší Hospodinovo proroctví: „Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem, a oni budou mým lidem. Nebude již druh učit druha: »Poznej Hospodina«. Neboť mne poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin.“ (Jer 31, 32-34).
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
