Asi každý to zná: takřka už ve dveřích člověka něco zdrží. Je ve spěchu a nervozita stoupá. Čím častěji se dívám na hodinky, tím víc se utvrzuji v tom, že to stihnout nemohu. Proč jsem se s tím člověkem jen zastavoval? Přece jeho výřečnost znám. A teď si to všelijak omlouvám a musím přidat do kroku. Tento vnitřní monolog mne úplně zaměstnává a vůbec nevnímám kolem sebe ten pestrý římský svět, to krásné svěží ráno, ten majestát palem, ten zpěv ptáků, bleděmodrou oblohu, a zlaté zatím ještě docela „milosrdné“ slunce.
Jakou je tohle jarní římské ráno úžasnou ilustrací knihy Zjevení (Zj 7,9.14b-17), ze které se četlo minulou neděli. Ovečkám je tam přislíbeno, že „už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár“, protože Beránek je „bude je pást a vodit k pramenům živé vody…setře jim každou slzu z očí a bude dokonce „s nimi bydlet.“
Zastavím se na chvíli, vydechnu si a zeptám se sám sebe: o co vlastně jde? Ne nadarmo se říká Římu Věčné město. Vzpomínám si jak před léty jeden církevní hodnostář na mojí námitku, že jeho úřad si nechává s odpovědí na čas, mi odpověděl: „Roma aeterna“ – „Řím je věčný“! Tehdy jsem vnitřně soptil, dnes by se mi hodil onen monsignorův klid. Už tolikrát se mi stalo, že bych se uhnal a druhý pak vůbec nepřišel…! Míjím teď zrovna kostel, tak tam na chvíli zajdu. V boční kapli vidím výstav nejsvětější svátosti. Kaple je oddělená skleněnou stěnou od hlavní lodi, a tak tam vládne ticho a usebranost ducha asi tuctu klečících. Na oltáři – honosná monstrance, po stranách – svíčky, okny proudí jas jižního slunce a jakoby zevnitř prozařuje prostor a já mám najednou času dost.
Vnitřním zrakem čtu e-mail jedné krásné duše: chtěla bych – píše – každý den duchem sestoupit do hlubin mého srdce, setkat se tam s Duchem božím a zažít jak z jejich sjednocení se rodí myšlenky, city, vůle a přání, která jsou moje a Boží zároveň. Jaká slast musí být poznání, že jen co je Boží je opravdu moje, takže mohu se sv. Augustynem Bohu vyznat: „Tys mi blíž, než já sama sobě“. Mne tak blízkému Bohu chci naslouchat a prosím o svobodu srdce Jej i poslouchat a následovat Beránka „kamkoliv půjde“. Věřím, ba vím, že stojí za to hladovět a žíznit, když On sám dovede mne k pastvinám a dá mi pít z pramenů vody živé. A i plakat za to stojí, když On sám mi setře každou slzu z očí. Také se již nebojím, že by toho ode mohl chtít víc, než mohu nést. Beru vážně povzbuzení být„ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme? (Sk 14,21b-27)“. Pavel s Barnabášem v tom šli utvrzovat křesťany do Lystry, Ikónie a byli i v Antiochii, kde „vypravovali, jak Bůh byl s nimi a otevřel bránu k víře pohanům.“ Nemohli by ti dva zavítat i do Prahy a do Brna, do Říčan a třeba i do Vlašimi?
Hledím na hostii na oltáři a nazírám vlastně prostřený stůl. Adorace sytí duši a zahrne ji pokojem. Avšak přesto platí více, že Bůh se pro nás stal skutečným pokrmem a nechá se od nás jíst! Je skutečným chlebem, jenž se stane naším tělem. Ne! – Bůh nám nechce okázale vládnout shůry, chce však skrze nás, kteří jsme Jeho tělem, prokvasit tento svět, a tak být „oslaven“, v míře toho, jak žijeme ono přikázání nové: „Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ (Jan 13,31-33a.34-35)
Když nevyrostou z našeho spojení s Bohem v Kristu Ježíši – nová nebesa a nová zem prostě nebudou. On je beránek i pastýř a Jeruzalém ona nevěsta, zástup oveček – člověk nový: „A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,1-5a)
Nevím jak, ale dorazil jsem nakonec včas. Nemám na to vysvětlení. Zdá se mi však, že žalm 145 ho má: „Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory.“
odeslat článek
vytisknout článek
