Nový portál Vatikánského rozhlasu

Radost pramenící ze slavnosti Narození Páně vrcholí dnes svátkem Křtu Páně. K této radosti se pro nás zde shromážděné připojuje další důvod: ve svátosti křtu, kterou za chvíli udělím těmto novorozeným dětem, se totiž projevuje živá a účinná přítomnost Ducha svatého, který církvi dává nové děti, oživuje ji a umožňuje růst, a z toho se nemůžeme neradovat. Chtěl bych zvláště pozdravit vás, drazí rodiče, kmotři a kmotry, kteří dnes dosvědčujete svoji víru žádostí o křest pro tyto děti, aby byly zrozeny k novému životu v Kristu a vstoupily do společenství věřících.

Evangelní vyprávění o Ježíšově křtu, které jsme dnes slyšeli v podání svatého Lukáše, líčí cestu ponížení a pokory, kterou Boží Syn svobodně zvolil, aby přijal Otcův plán a byl poslušný Jeho láskyplné vůle vůči člověku ve všem, až k oběti na kříži. Jakmile Ježíš dospěl, začal svou veřejnou službu u řeky Jordán, kam se odebral k Janovi, aby přijal křest pokání a obrácení. Dochází tak k něčemu, co se nám může jevit jako paradoxní. Copak Ježíš potřebuje pokání a obrácení? Zajisté nikoli. A přece se Ten, který je bez hříchu, staví mezi hříšníky, aby se nechal pokřtít a vykonal tak gesto pokání. Duch svatý se sjednocuje s těmi, kdo uznávají, že potřebují odpuštění a pokání a prosí Boha o dar obrácení, totiž milost vrátit se celým srdcem k Němu, aby byli zcela Jeho. Ježíš chce stát na straně hříšníků, být s nimi solidární a vyjádřit jim tak blízkost Boží. Ježíš prokazuje solidaritu nám a naší snaze o obrácení, odložení našich egoismů, odtržení od našich hříchů, aby nám řekl, že přijmeme-li Jej do svého života, je schopen nás pozvednout a dovést vzhůru k Bohu Otci. Tato Ježíšova solidarita není jakýmsi cvičením mysli a vůle. Ježíš se skutečně ponořil do našeho lidství, prožil ho až do dna kromě hříchu a je schopen chápat slabost a křehkost. Proto je pohnut dojetím, rozhoduje se „trpět spolu” s lidmi a stát se kajícníkem spolu s námi. Takové je Boží dílo, které chce Ježíš naplnit: božské poslání pečovat o raněného a léčit nemocného, vzít na sebe hřích světa.

K čemu dochází, když Ježíš od Jana přijímá křest? Na tento úkon pokorné lásky Božího Syna, se otvírají nebesa a viditelně se ukazuje Duch svatý v podobě holubice, zatímco hlas shůry vyjadřuje zalíbení Otce, který se hlásí ke svému milovanému Synu. Jde o opravdové zjevení Nejsvětější Trojice, která dosvědčuje Ježíšovo božství a to, že je slíbeným Mesiášem, Tím, kterého Bůh poslal, aby osvobodil a spasil Jeho lid (srov. Iz 40,2). Tak se uskutečňuje Izaiášovo proroctví, které jsme slyšeli v prvním čtení: Pán Hospodin přichází s mocí, aby zničil skutky hříchu, odčinil nepravost. Mějme ale na paměti, že tato moc spočívá na kříži. Kristova moc je mocí Toho, kdo trpí pro nás. Taková je moc Boží na rozdíl od světské moci. Tak přichází Bůh s mocí, aby zničil hřích. Ježíš jedná vskutku jako dobrý Pastýř, který pase své stádo a shromažďuje ho, aby nebylo rozehnáno (srov. Iz 40,10-11), a nabízí svůj vlastní život, aby život daroval. Svou výkupnou smrtí člověka osvobodil od vlády hříchu a smířil jej s Otcem a Svým zmrtvýchvstáním člověka zachránil od věčné smrti a přemohl Zlého.

Drazí bratři a sestry, k čemu dochází ve křtu, který za okamžik udělím vašim dětem? Dojde k tomu, že budou hluboce a navždy sjednoceny s Ježíšem, ponořeny do tajemství této Jeho moci, to znamená tajemství Jeho smrti, která je zdrojem života, aby měly účast na Jeho zmrtvýchvstání a narodily se k novému životu. Tento div dnes znovu nastane ve vašich dětech, které se přijetím křtu znovu narodí jako Boží děti, budou mít podíl na synovském vztahu Ježíše k Otci a budou uschopněny obracet se k Bohu důvěrným oslovením a s plnou důvěrou: „Abba Otče!“. Také nad vašimi dětmi jsou otevřena nebesa a Bůh říká: to jsou moje děti, ve kterých mám zalíbení. Začleněny do tohoto vztahu a osvobozeny od prvotního hříchu, stanou se živými údy jediného těla, kterým je církev a budou uschopněny žít v plnosti svoje povolání ke svatosti, takže budou moci obdržet život věčný, kterého se nám dostalo Ježíšovým zmrtvýchvstáním.

Drazí rodiče, svou žádostí o křest pro svoje děti, prokazujete a dosvědčujete svoji víru, radost, že jste křesťany a že patříte do církve. Je to radost, plynoucí z vědomí, že jste dostali od Boha velký dar, totiž víru, dar, který si nikdo z nás nemohl zasloužit, který jsme dostali bezplatně a na který jsme odpověděli svým přitakáním. Je to radost z uznání, že jsme Božími dětmi, jsme svěřeni do Jeho rukou a ocitli jsme se v náruči lásky stejně tak, jako když maminka nese a objímá svoje dítě. Tato radost, která orientuje cestu každého křesťana, se zakládá na osobním vztahu s Ježíšem, vztahu, který orientuje celou lidskou existenci. Ježíš je totiž smyslem našeho života, Ten, na kterého se vyplatí hledět, abychom byli osvěcováni Jeho Pravdou a mohli žít v plnosti. Cesta víry, která dnes pro tyto děti začíná, se proto zakládá na jistotě, na zkušenosti, že není nic většího než poznat Krista a sdílet s druhým přátelství s Ním; jedině v tomto přátelství se skutečně otevírají velké možnosti lidství a lze zakusit to, co je krásné a co osvobozuje (srov. Homilie při inaugurační mši pontifikátu, 24. dubna 2005). Kdo učinil tuto zkušenost, není ochoten zříci se svojí víry za nic na světě.

Vám, drazí kmotři a kmotry, náleží důležitý úkol podporovat rodiče a pomáhat jim při výchově, stát při nich při předávání pravd víry a při dosvědčování hodnot evangelia, aby tyto děti stále hlouběji zrály v přátelství k Pánu. Nabízejte jim stále svůj dobrý příklad uplatňováním křesťanských ctností. Není snadné otevřeně a bez kompromisů projevovat to, v co věříme, zvláště v kontextu, jehož jsme součástí, ve společnosti, která často považuje ty, kteří praktikují víru v Ježíše, za nemódní a neodpovídající době. Na vlně této mentality může i křesťanům hrozit, že budou chápat vztah k Ježíši jako něco, co omezuje a umrtvuje jejich osobní realizaci. „Bůh bývá viděn jako omezení naší svobody, omezení, které je třeba odstranit, aby člověk mohl být zcela svůj” (L´infanzia di Gesù, str. 101). Ale není tomu tak! Tato vize prozrazuje naprosté nepochopení vztahu k Bohu, protože právě vývojem na cestě víry se postupně chápe, že nás Ježíš osvobozuje Boží láskou a dává nám vyjít z našeho egoismu, z našeho uzavření se do nás samých, aby nás přivedl k plnému životu ve společenství s Bohem a k otevřenosti pro druhé. „«Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm» (1 Jan 4,16). Tato slova prvního listu svatého apoštola Jana vyjadřují obzvláště zřetelně jádro křesťanské víry, tedy křesťanský obraz Boha, a také z toho vyplývající obraz člověka i jeho životní cesty.” (Deus caritas est, 1).

Voda, kterou budou tyto děti označeny ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, je ponoří do onoho „zdroje” života, kterým je Bůh sám a učiní je svými opravdovými dětmi. Sémě teologálních ctností, vlitých Bohem, tedy víry, naděje a lásky, sémě, které je dnes mocí Ducha svatého zasazeno do jejich srdce, musí být nadále živeno Božím Slovem a svátostmi, aby tyto ctnosti křesťana mohly růst, dosáhnout plné zralosti a učinit každého z nich pravým svědkem Páně. Prosme o vylití Ducha svatého na tyto maličké a svěřme je ochraně Nejsvětější Panny, aby je chránila svojí mateřskou přítomností a doprovázela v každé chvíli jejich života.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie