RadioVaticana.va

   27. 6. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2911
Poslechem z webových stránek.1899
Četbou textů na webových stránkách.3461
Poslechem i četbou.1969


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Papež připomněl postavy dvou »nepohodlných« kněží

Bůh se zamiloval do naší nepatrnosti

Svatí, svědkové a průvodci naděje




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Seriály

 Koncilní teolog vzpomíná... 

11.12.2012 

Umění kompromisu - 5. díl

Česká sekce RV

První Vatikánský koncil přinesl jednu nepříjemnou zkušenost. Poté, co do jeho druhé konstituce Pastor aeternus byl proti původním plánům zanesen dodatek o papežské neomylnosti, nastaly značné obtíže. V textu stálo, že konečná rozhodnutí římského papeže jsou nezměnitelná sama sebou – ex sese . Bylo to dokumentováno Kristovými slovy, kterými se obrací k Petrovi: Prosil jsem za tebe, aby tvoje víra nezanikla. Ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry. (Lk 22,33). Dogma o papežské neomylnosti bylo předmětem mnoha sporů a ti, kteří byli proti jeho schválení, před hlasováním z koncilu odcestovali. Bylo to padesát pět koncilních otců, kteří mimochodem později ve své většině papežskou neomylnost uznali, také proto, že podle kanonického práva museli. Při druhém vatikánském koncilu byla snaha něčemu obdobnému za každou cenou zabránit. K žádné roztržce nesmělo dojít, natožpak aby někdo koncil opustil. Proto již od počátku převládala starost o co největší možný soulad. Ve všeobecné míře se to podařilo – záporných hlasů non placet bylo při hlasováních relativně málo. V jediném případě to mohla být stovka, jindy většinou deset až dvacet hlasů, což je při dvoutisícovém plénu nízký podíl.

K dosažení tohoto výsledku se však musely jednotlivé komise snažit zformulovat dokumenty tak, aby mohly být více méně jednohlasně schváleny. Tudíž za cenu kompromisů. Najdete je prakticky ve všech dokumentech, kam se dostaly jako výsledek pozměňujících návrhů. Uveďme příklad: Máme stranu A a stranu B, které jsou rozdílného mínění. A chce něco, co se B nelíbí. B dělá problémy a nakonec se řekne: kvůli jednotě nějakou větu pozměníme. V důsledku toho všeho se později někteří lidé soustředí na počáteční tvrzení strany A, jiní na pozměněné vyjádření B. Dospíváme ke zcela rozdílným interpretacím, které pokračují až dodnes! Porozumíme jim pouze na základě špatné zkušenosti prvního Vatikánského koncilu. V dokumentech druhého Vatikánu se na jedné straně něco tvrdí a pak se to zase vezme zpět, či se výrok oslabí. Pro koncil však něco takového není příliš ideální, neboť dokumenty nemají jednoznačnou a zřetelnou linii. Jednou rukou se něco dává a druhou zase bere.

Bez kompromisních řešení by však průběh druhého Vatikánského koncilu nebyl vůbec možný, upozorňuje Otec Gumpel.

Názory se střetávaly tak ostře, že by vůbec dokumenty nebyly schváleny. Existovaly obavy z odmítnutí při hlasování či dokonce z protestního opuštění koncilní auly. Jednotlivé komise tudíž částečně byly pod tlakem papežů. Jan XXIII. zasahoval méně, avšak Pavel VI. vícekrát trval na změně dokumentů a mnohdy osobně zakročil. Papež na to měl samozřejmě právo...

Koncilní teolog pak vzpomíná na svá tehdejší setkání se současným papežem, tehdejším mladým profesorem Josephem Ratzingerem. Přicházel se na jezuitskou kurii poradit s Otcem Grillmeirem, pozdějším kardinálem a autorem známého souborného díla o dějinách Chalcedonského koncilu. Navázané kontakty později pokračovaly v souvislosti s beatifikačním procesem mnichovského jezuity O. Ruperta Mayera i formou odborných konzultací v Římě. Dosud jsou velmi přátelské, usmívá se O. Gumpel a vrací se do koncilní auly:

Dělení na konzervativce a pokrokáře je velice sporné. Samozřejmě existovali lidé, kteří byli tradičněji nasměrováni; jiní zase byli, řekl bych, modernější, otevření novým problémům. Tyto přístupy se ale velmi často prolínají a nelze je kategoricky rozlišit. Zažívali jsme to při osobních rozhovorech s jedním a týmž člověkem. V některých otázkách bychom řekli, že je ultrakonzervativní. V jiných ohledech byl pokrokovější než mnozí progresisti. Každého tedy nelze jednoduše „nálepkovat“ tak, jak to mnozí udělali. Jistě existovala menší uskupení, která by nějakou nálepku již snesla. Mnozí lidé však nikoliv – a to zcela napříč spektrem a právě v oblastech, kde se mínění vědeckých kruhů mohla rozcházet. Při tom všem věřím, že je třeba vliv západoevropských biskupských konferencí hodnotit všeobecně kladně. Trval však dlouho a tito lidé začali koncil ovládat. Navíc velmi nešťastné bylo vystupování kardinála Döpfnera.

Velice si toho muže vážím. Když jsem byl ještě v německé koleji Germanicum jako prefekt semináře ( Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum, pozn. red), opakovaně jsme spolu hovořili. Kdykoliv kardinál Döpfner přijel do Říma, bydlel v Germanicu. Měl v semináři studenty ze své diecéze a vždy si mne zavolal, abych mu o nich referoval. Musím říci, že jeho pastorační postoj vzbuzoval můj obdiv, byl to dobrý biskup. Ale na koncilu to pak bylo jinak. Teprve léta potom jsem se dozvěděl, že trpěl nepříjemným vředovitým onemocněním hýždí. Nikdo o tom nevěděl, náhodou mi to řekl zdravotník, který asistoval při kardinálově pozdější operaci. Z tohoto důvodu Otec kardinál jednal značně impulzivně. Mnohé lidi na koncilu jeho nezdvořilé vystupování přirozeně zraňovalo. Abych to lépe vysvětlil – například se stalo, že zasedání bylo takzvaně oficiálně uzavřeno. Avšak pokud si nějaký biskup myslel, že se ještě bezpodmínečně musí vyjádřit, mohl to tak udělat, pokud sesbíral podpisy dalších pěti biskupů. Musel potom být vyslyšen. Později, aby se předešlo zneužívání této normy, byl počet podpisů zvýšen na sedmdesát. Němci tak stále měli možnost sehnat podpisy v rámci své biskupské konference. V době, o které hovoříme, však stačilo původních pět podpisů. Po zakončení zasedání 30. října 1962 šestnáct lidí vyjádřilo své výhrady a začalo sbírat podpisy. Například generální představený našeho řádu chtěl vystoupit s proslovem, pod který se podepsalo 55 lidí. Sám jsem podpisy sbíral, aby se námitka odevzdala v řádném termínu na sekretariát koncilu. Přestože podpisů stačilo pět a zde jich bylo padesát pět, nebyl generální představený Tovaryšstva vyvolán. Totéž se stalo dalším koncilním otcům. Třikrát však byli vyvoláni němečtí biskupové, přestože ještě před ukončením jednání německý episkopát jako celek vystoupil ve sněmovní aule. To samozřejmě bilo do očí. Potom vyšel v „L´Osservatore Romano“ článek jistého Matteuzziho z tiskového střediska: „Stále titíž lidé by rádi slyšeli pouze svůj hlas,“ psalo se tam. To už se mnozí účastníci koncilu rozzlobili a řekli, že takhle to dále nejde. Napsali dopis kardinálu Döpfnerovi a pověřili mne jeho předáním. Stálo tam, že nejsou spokojeni s jeho jednáním. Pro mne to byla značně trapná situace. Zachránilo mne jedině to, že Döpfner nebyl doma. Byl natolik přepracovaný, že si jel odpočinout do jednoho řeholního domu na Capri. To je mu třeba přičíst k dobru. Dal jsem tedy dopis tehdejšímu rektorovi německého semináře a požádal o jeho okamžité předání po kardinálově návratu.

Přišel 31. říjen, kard. Döpfner moderoval zasedání a předsedal mu. Povstal a zcela neočekávaně oznámil, že ten den bude čas řečnických vystoupení omezen z deseti na osm minut. Dovedete si představit, co to znamenalo pro ty, pro které bylo problematické vůbec něco latinsky přečíst. Náhle měli své připravené texty z dvaceti procent proškrtat, aniž by to předem věděli. Především ale způsob, jakým to bylo řečeno ... Ten den jsem byl také v koncilní aule. Vzpomínám na styl, jakým kard. Döpfner usekával lidem slova od úst: „To už bylo mnohokrát řečeno, řekněte něco jiného“ , komentoval jejich vystoupení. Mnozí byli tak rozhořčeni, že přestali mluvit a odešli. Jiné to urazilo až k pláči. Situace byla nesnesitelná a kardinálovo chování nelze nazvat jinak než hrubé. Dojem, jaký to v lidech vyvolalo, dokládá reakce jednoho irského biskupa, jezuity. Byl to velice klidný muž. Tehdy mi řekl: „Víte, Otče Gumpele, byl jsem tak dopálený, že jsem celou dobu odolával pokušení vstát a zakřičet: Heil Hitler!“ - Propánakrále, Excelence, díky Bohu, že jste to neudělal, řekl jsem. Ale on pokračoval: „Pro nás z anglosaského světa je takovéto vedení debaty jednoduše neakceptovatelné.“ Zde tedy nastal zásadní obrat.

Mnozí Angličané a Američané se začali ptát: Na co si tu vlastně hrajeme? Co se to tu děje? Tím však věc neskončila. Kard. Döpfner dostal onen relativně ostrý protestní dopis, kde bylo naznačeno, že existuje také koncilní soud. Šokovalo ho to. Také předsednictvo koncilu ho upozornilo, že nemůže dále takto jednat, že musí prokazovat větší úctu biskupům. Přijal to bez námitek. Když opět začala debata v koncilní aule – bylo to 5. listopadu – vstal a řekl: Je tu více lidí, kteří by měli právo vystoupit. Všichni ode mne zítra dostanou osobní dopis. List přišel a stálo tam, aby se dotyční dostavili na schůzku s kard. Döpfnerem. Ten jim pak sdělil, že nelze vyhovět jejich požadavku na vystoupení v koncilní aule, že to mají v poslušnosti přijmout a předat své promluvy písemně. Oněch sedmnáct koncilních otců odmítlo se slovy: Koncil není nikdy objektivně informován o tom, jaká se tu hraje hra. Nedostali jsme k tomu nikdy příležitost...

Tuto praxi mohu plně osobně potvrdit. Zatímco tito lidé se nedostali k oprávněnému slovu, druhý den jsem potkal jiného biskupa, který mi řekl: „Ještě dnes dopoledne mám mluvit, vůbec na to nejsem připraven, přihlásil jsem se teprve dnes ráno...“ Proč měl vystoupit, když oficiální termín k podání žádostí byl dávno uzavřen? Co za tím vším vězelo?
Kard. Döpfner poté – na opakované naléhání odmítnutých koncilních otců - navrhl, že z nepřednesených řečí sám vyrobí shrnutí. Generální představený Tovaryšstva mu na to řekl, že možná své záměry znají lépe autoři zmíněných proslovů. Dojednalo se tedy, že shrnutí napíší nevyvolaní koncilní otcové, kteří pak pověřili Otce Molinariho a mne. Asi hodinové pojednání mělo systematicky vyložit veškeré námitky, aby bylo koncilní plénum konečně přesně informováno. Přes noc jsme měli text hotový a ráno v sedm hodin jsem ho předával rektorovi německé koleje, aby jej kardinál dostal ke snídani. Kard. Döpfner poté přišel do koncilní auly a upozornil, že se chce vrátit k názorům některých koncilních otců, kteří si nárokovali vystoupení. Přečetl pak své vlastní krátké shrnutí zcela jiného obsahu. Na to lidé povstali a šli na barikády.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Koncilní teolog vzpomíná...

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
18.12.12 Proč se Pavel VI. rozplakal - 6. díl
4.12.12 Dvojí vlivné působení: teologičtí poradci a tisk - 4. díl
27.11.12 Dobře, že koncil neovládli profesoři - 3.díl
20.11.12 Tým v akci - 2.díl
13.11.12 Jak se píše koncilní dokument - 1.díl



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
Koncilní teolog vzpomíná...


U příležitosti 50. výročí Druhého vatikánského koncilu poskytl jeden z posledních žijících členů koncilní teologické komise, O. Peter Gumpel z Tovaryšstva Ježíšova, obsáhlý rozhovor Vatikánskému rozhlasu.
Jiné seriály
Víra a rozum

Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma

Čeští teologové 50. let 20. století

Kardinál Beran vzpomíná - archivní záznam rozhovoru

Ze zápisníku diplomata

Konzervativní hodnoty v politice

Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie

Postní zamyšlení

Cesta do Compostely

Postní zastavení

O Kompendiu sociálního učení církve

Víra je ze slyšení

Svatí římského kánonu

O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi

 Novi na webu
Svatý otec: Svatí, svědkové a průvodci naděje

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O politice posedlé nebeským rájem

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): 75. výročí Lidic

Rozhovory: Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv červen 17
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě