18. 6. 2013

Delikátně, ale vhod i nevhod

k francouzskému rozruchu kolem modlitby za mládež

Josef Koláček

Církev je zvyklá nato, že je rohožkou na které si lidé čistí boty“ ulevil si lyonský arcibiskup Philippe kardinál Barbarin. Vždyť každá příležitost je dobrá. Předmětem diskuse jsou přímluvy napsané pařížským arcibiskupem André Vingt-Troi pro svátek Nanenebevzetí. Je ihned zřejmá křiklavá nepřiměřenost jemností textu a zuřivých obžalob, které vyvolala.

Touto episodkou začíná 19. srpna s francouzskou elegancí svůj komentář Patrick Kéchichian, literární kritik pařížského deníku „Le Monde“. Tedy i ve Francii ?! A u nás?

Tomáš kardinál Špidlík končíval svůj výklad posledního blahoslavenství pointou - pro jistotu uvádím celé znění: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost, radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu... a nakonec zdůrazňoval: „V Česku jsou katolíci fackovacím panákem, na němž si vylévá svůj vztek a zchlazuje žáhu kdekdo, jak se mu zamane“

Než vraťme se k textu Patrika Kéchichiana z „Le Monde“:
Tato modlitba neútočí, nezpochybňuje nikoho a jistě ne homosexuály. Připomínám čtvrtou přímluvu, jež podnítala polemiku, ale před níž jsou jiné tři, z nichž jedna je „za nedávno zvolené zákonodárce“.Hle věta, která vyvolala pohoršení: „Za děti a mladé, abychom jim pomáhali objevit vlastní cestu ke štěstí, aby přestali být předmětem nízkého bažení a sporů mezi dospělými, aby se plně těšili z lásky otce a matky“. Nechci dělat rozbor textu, ale což není zřejmé, že to, co se zde hájí, není žádným odsouzením osob nebo skupin, které nesdílí tentýž názor na lidství a jeho zákony?

A jestliže se tyto skupiny a tyto osoby nezříkají svého názoru, proč by církev neměla vyjádřit svůj názor o tématu, které je na prvním místě jejích starostí? Mohou být úplně klidní také ti, kteří směšují laickost s bojovným antiklerikarismem. Ano na jedné straně velimi aktuální názor, ale zastaralý, jehož eventuální přiléhavost bývá měřena různými průzkumy, jež jsou souhrnem souhlasných názorů. Na druhé straně promeditované myšlení, věrné už po dvacet století ( ba víc , protože je třeba jít až ke knize Genesis, první knize Starého zákona) tedy myšlení věrné náboženské antropologii.

A právě zde se stává zřejmým nedorozumění spojené s pořádnou dávkou nečestnosti. Jistě je možné pozvednout na úroveň zákona vývoj mravů, který lze dokonce s oficiálním nadšením prohlašovat za pokrok - onu „teorii podvodu a klamu i rozčarování a deziluze,“ jak říkával Charles Péguy. Ale nesmí se ignorovat, že církev tvrdí s vlídností a něhou, hlásá se svatou tvrdošíjností, trvalost antropolgického názoru, v němž jsou zakořeněny nevyhnutelné zákony každého muže a každé ženy.Tato zásadní vize, tento nezadatelný názor nevznikl z nějakého vrtochu, či chvilkového nápadu nebo z nějakých třídních zájmů. Zrodila se z Božího zjevení, jak nás tomu uči Písma svatá a celá tradice.

Bůh nás přitahuje k sobě. Sv. Augustin homilii na slova Ježíše: „Nikdo nemůže přijít ke mně nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal (Jan 6, 44)říká? „Nikdo nemůže přijít není-li přitahován... Nemysli, že jsi přitahován proti své vůli. Duch je přitahován také láskou... Ale jak mohu věřit svobodně, když jsem přitahován? Já říkám. Je to málo být přitahován vlastní vůlí, ty jsi přitahován také potěšeními. Jestliže také básník Vergilius mohl říct: Každý je přitahován svým potěšením, ne nutností ale potěšením, ne povinností ale zalíbením, čím více pak musíme říci, že je Kristem přitahován člověk, který nachází své potěšení v pravdě, v blaženosti, ve spravedlnosti, ve věčném životě, krátce ve všem, co je Kristus. Mají-li tělesné smysly svou rozkoš, což je snad duch zbaven svých?... Dej mi někoho, kdo miluje a ten chápe, co říkám. Dej mi někoho, kdo touží, kdo má hlad, dej mi poutníka a žíznivého na této poušti, někoho, kdo vzdychá po prameni věčného života, a ten ví, co říkám.... ukážeš ovci zelenou větev a přivábíš ji. Ukáže oříšky dítěti a ono je přitahováno, je přitahováno poutem srdce. Nuže jestliže tyto věci se ukazují milujícím jako pozemská potěšení a tolik přitahují, protože je pravda, že každý je přitahován potěšením, nepřitahuje snad Kristus, zjevený Otcem? Po čem duše touží silněji než po pravdě?Po čem musí toužit, po jakém cíli musí dychtit, aby byla jeho vnitřní chuť zdravá a dokázala posoudit, co je pravé, ne-li po tom, aby jedla a pila moudrost, spravedlnost, pravdu, věčnost?

Tím, že církev nepřestává mlčet a hlásá, tuto pravdu, jejíž je ochránkyní a nositelkou, snad opouští svou úlohu a překračuje svou kompetenci? - pokračuje Patrick Jestliže vláda a parlament vyjádří svůj názor na manželství a rozhodnou se změnit jeho povahu, což není legitimní, že církev, která se naučila od Ježíše Krista jaká je důstojnost manželství a jak je vznešené a důstojné pouto mezi ženou a mužem (ta důstojnost byla povýšena na úroveň svátosti), což církev nemá zákonný nárok pozvednout svůj hlas? Je to hlas, který se nesnaží překřičet ostatní, ale který nepřijímá, aby jej nebylo slyšet, aby byl zastrašen či umlčen příbojem sarkastického posměchu, nadávkami, spíláním nebo neodůvodněnými procesy.

Co se vytýká pařížskému arcibiskupu, kardinálovi Vingt- Trois? Že říká slovo, když je jeho povinností, aby je slyšeli všichni věřící i něvěřící, když má povinnost neuchovávat je skryté v sakristiích, ale aby je slyšeli a rozuměli mu všichni na veřejnosti? Ta slova nejsou názory nebo slova strany nebo nějaké skupiny, on si je nevymýšlí, nepronáší je vypočítavě podle momentálních okolností. Nemění je, ani je nemůže podle své záliby upravovat. Může pouze hledat výrazy, vhodnější věty, takové, které tolik nerozčiluji ani nezraňují. A právě to kardinál Vingt-Trois udělal, opakuji to - s velkou delikátností.- Ale co se týká obsahu – v tom se postoj církve nemůže měnit. Její síla a také její slabost a zranitelnost je v této nedotknutelnosti. Potom už nezbývá nic jiného než aby se každý rozhodl podle svého svědomí a nezapomínal přitom, že za toto rozhodnutí bude skládat účty věčné Pravdě.

Protože ať se o tom říká cokoliv, úlohou církve není vyvíjet se s dobou, měnit se postupem času. Kdyby to udělala v minulých stoletích, už dlouho by ji nikdo neposlouchal. Jejím úkolem není ani, aby si zakrývala oči a aby se vyděsila proměnou mravů, jejich úpadkem, nýbrž aby uchovávala bdělost a bez přestání střežila pravdu, kterou dostala, její čistotu, vitalitu a sílu.

A konečně aby tuto pravdu hájila, vysvětlovala všude a vždycky a vhod i nevhod – i pod přívalem nadávek, očerňování a vyhrožování. A tedy kde je nějaký skandál? Kde jsou předsudky? Asi ne tam, kde by je rád odhalil lomozný rozruch a záludná sensacechtivost zlovolných. Ale i ty Bůh přitahuje k sobě.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek