22. 5. 2013

O klání nikoliv olympijském

Milan Glaser

Modlitba je boj (KKC, 2725). Toto lapidární tvrzení vyjadřuje zásadní, ale opomíjený rys křesťanské spirituality. Je však záludně a mnoha způsoby kompenzován. Podívaná na sportovní klání je jedním z nich. Konkurenční boj v ekonomice či rétorické zápolení v politice tvoří další náhražky onoho dramatického prvku praxe křesťanské víry. Souhrnně bývají označovány výrazem sekularizace. Člověk je prostřednictvím médií vtahován do rozmanitých a ustavičných - rigorózně světských - konfrontací, ve kterých je ovšem boj pouze předstírán (možná i podle známého Coubertinova hesla „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“), aby se člověk do toho pravého duchovní boje „proti prohnanosti pokušitele a proti sobě samému“ (ibid.) vůbec nepustil.

Vyznat se v propletenci fabulovaných nevraživostí, do nichž je člověk denně mediálně zatahován, a vyhnout se jim, je bez světla božské milosti nemožné. Ideový i emocionální chaos jakoby narůstal den ze dne. Naštěstí však - řečeno s nemalou dávkou ironie - nic není ztraceno, neboť všechno nakonec vyřeší demokracie, pokud jde o věci pozemské, a dialog, pokud jde o věci duchovní...

V této zběsilé záplavě nabídek, vedoucích k zářným zítřkům, by křesťan nikdy neměl přehlédnout jednu podstatnou mezeru, vznikající vytěsňováním Kristovy výkupné smrti z lidského horizontu. Spolu s ní mizí sebezápor nebo nenávist k životu na tomto světě, jak to nazývá Janovo evangelium (Jan 12,25), tedy pilíře křesťanské askeze a podmínky lidského růstu, které jsou zejména moderní psychologií skvěle ignorovány, vytěsňovány, ba přímo „exorcizovány“. Mizí také evangelní vyhlídka na vyústění světových dějin, čili perspektiva neúspěchu lidských pokusů o sebezáchranu, které jsou naopak neustále s falešným optimismem člověku vsugerovávány namísto pravé víry, „za niž byl Ježíš Kristus ukřižován“ (srov. sv. Ignác z Antiochie, list Efesanům, XVI).

Sekularizace kromě toho, že - jak se říká - zatlačila projevy víry do kostelů a sakristií, má totiž ještě jeden a to mnohem závažnější dopad. Zatmívá člověku dějiny, či lépe řečeno lidskou mysl a zabraňuje vnímat dějiny v jejich plné realitě, tedy zrakem víry jakožto dějiště zmíněného duchovního boje. Pokušitel totiž ve své prohnanosti využívá nejenom privátní prostor člověka (duši, mysl, srdce), nýbrž i ten veřejný, svět a dějiny samotné. Neomezuje se tedy jenom na takzvanou subjektivní sféru člověka, ale pokouší ho také objektivními událostmi. Konkretizace bludů komunismu a nacismu je příkladem a dokladem takovéhoto typu svádění, kterému je podrobován nejenom konkrétní jedinec, nýbrž hromadně celé národy. Obecné povědomí křesťana tak musí dnes čelit jakési schizofrenní separaci vlastního soukromí či nitra, kde je pokoušen, od zevnějšího, veřejného světa, odkud žádná pokušení nepřicházejí a kde se všechno vyvíjí nutně jenom dobře takřka od počátku a samozřejmě s výjimkou oné dějinné etapy, kdy na scénu vstoupilo křesťanství... Dialog s hadem čili biblickým symbolem nepřítele lidské přirozenosti prostupuje napříč celými dějinami, ba dokonce jakoby byl stále aktuálnější a globálnější.

Prohnanost pokušitele je větší, nežli se domnívají ti, kdo by chtěli střežit jenom vnitřní prostor svých myšlenek a pocitů, a tomu veřejnému co do pokušitelských manipulací bezděčně přiznávají jakousi duchovní imunitu. Také konkrétní světové události totiž mohou být důmyslným a velice účinným kolektivním pokoušením. A nedávné dějiny totalitního běsnění jasně ukazují, že velice úspěšným. Přitom nejde jenom o lži, které jsou vtělovány do zrůdné společenské reality, ale stejně tak dobře může jít o monstrózní, skutečné i mediální zločiny, které byly spáchány za účelem produkce klamného smýšlení a zatemnění svědomí jednotlivých lidí i celých národů.

Je zapotřebí vyjmout lidské dějiny z bezčasí této fiktivní imunity slepého optimismu, která je důsledkem toho, že lidé – ať už věřící či nevěřící – nevnímají či podceňují svého skutečného nepřítele či přeceňují sami sebe. Anebo jinak řečeno je zapotřebí rozjímat naše dějiny uvnitř Ježíšova evangelia, a nepřehlížet přitom spáchané zločiny proti lidskosti jenom proto, že jsou zrůdné a gigantické. Je zapotřebí počítat s pokušením, rozlišovat pravdu od lži, dobro od zla v širší míře než je mravnost individuálních skutků.

Jistě není pravdou, že zrod vražedných totalitních systémů nemá svoje viníky. Nemusejí jimi však být jenom ony veřejně známé osoby, které tyto bludné sociální projekty uváděly do politické praxe. Stejně tak mnohé postkomunistické nevraživosti, mezitím širokou veřejností adoptované, nemusejí mít příčinu a smysl jen v tom, co bylo indikováno oficiálně, např. pokud jde o globální hrozbu terorismu konspirujícího pod označením Al-Kajda.

V každém případě se nabízí nejen široké pole k rozjímání o Boží vládě a o evoluci prvotního hříchu v dějinách, ale také podnět k opravdové víře a důvěře v Boha neomezující se na sféru pouze těch nejužších jinak samozřejmě nezanedbatelných osobních zájmů a vztahů. Fakt, že není Kristova vzkříšení bez Jeho ukřižování, platí i pro dějinné putování církve, Jeho bojujícího mystického Těla.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek