Homilie
 Neplodné smýšlení
Homilie k 18. neděli v mezidobí
Richard Čemus  Kdo by chtěl žít v otroctví¬? Kdo by chtěl zůstat ve vězení, když mu řeknou „jsi propuštěn“? A přesto nemusíme chodit daleko pro opačné příklady. Už jen fakt, kolik lidí u nás volí komunisty, v nostalgické vzpomínce na to, že housky byly levnější, hovoří za sebe. Ale možná nejde ani tak o ty housky, ale o způsob smýšlení – forma mentis. Utváří se pomalu a ještě pomaleji se přetváří. Jsou známy i tragické případy, kdy propuštěný vězeň si za ta dlouhá léta na vězeňský režim tak zvykl, že se na svobodě nedokáže orientovat. Musí se postarat sám o sebe, zatím co v kriminále měl jistý příděl stravy třikrát denně v ešusu. Až tak lze zničit člověka..!
Kniha Exodus která vypráví o vyjití Izraele z egyptského otroctví, ukazuje, že ten problém existoval už 1200 let před Kristem. Ještě ani nedozněla vítězná píseň o zázračném přechodu Rudého moře a už „celé společenství synů Izraele reptalo na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!“ (Ex 16,2-4.12-15).
Hospodin samozřejmě věděl, že lidé musí jíst, chtěl je jenom zkoušet. Řekl Mojžíšovi: „Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den.“ Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: man hú – Co je to? Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu (mana).“ Ptali se nedůvěřivě, jako kdyby pochybovali, že Jahve by jim nedal, než něco dobrého.
Izraelitům šlo o to, zaplnit si žaludek. Nedokázali pozdvihnout svou mysl vzhůru a chápat manu jako znamení Boží starostlivosti a prozřetelnosti vůči svému lidu, symbol pokrmu a síly, kterou Bůh dává člověku na jeho cestu za něčím vyšším, než jen chléb vezdejší. Zpětně platí i jim pokárání sv. Pavla adresované Efezským: „Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.“ […] “odložte starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.“ (Ef 4,17.20-24) Tím novým člověkem je Kristus, kterého ještě nemohli vidět.
Avšak ani ti, kdo Krista viděli, nezměnili hned své smýšlení. Ptají se banality, kdy kam jak dorazil – jako turisté na honbě za atrakcemi. Ježíš ty otázky ignoruje a jde hned k jádru věci: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka.“ (Jan 6,24-35) Lidé se zarazili a zvážněli: „Zeptali se ho: ,Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?‘ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“„Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.
A my? Nepotřebujeme i my obrácení od sterilního k plodnému životu? Jak říká řecké slovo metanoia, jde o změnu smýšlení. Ta se však nedá nacvičit teoreticky, ale vyrůstá z praxe. Že tělo Kristovo skutečně sytí a krev Kristova skutečně napájí, o tom se nepřesvědčím, než když je budu jíst a pít. Nejen to, tak jako mana na poušti vydržela jen jeden den a nedala se schovat na den příští, tak i hlad po Kristu v eucharistii se nedá utišit jednou provždy, ale naopak roste každým dnem. Právě to nás však paradoxním způsobem dělá svobodnými. Zatímco hrnce s masem v egyptské porobě byly každodenně zaručeny stejně jako nuzný pokrm ve vězeňském ešusu, je mana z nebe proviantem pro poutníka, který neví, kam až ten den dorazí. A přesto věří, že dostane pokrm v čas příhodný.
Tato svoboda poutníka, jehož jedinou jistotou je Kristus, má svou cenu – nazývá se kříž. Starat se celý den jen o to, jak se mu vyhnout, uzavře naší mysl do sebe a udělá ji neplodnou. Zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat Krista vydá plody v pravý čas: otevře naši mysl pro poznání, k čemu nás Bůh volá právě tento den. Bude to jistě něco nového a krásného.
ŽALM 145
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla – a tvoji zbožní ať tě velebí! – Ať vypravují o slávě tvého království, – ať mluví o tvé síle. Oči všech doufají v tebe – a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. – Otvíráš svou ruku – a sytíš vše živé s laskavostí. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně.
 odeslat článek  vytisknout článek
|
