19. 6. 2013

Zrada a zednářství

Angela Pellicciari

Existuje jeden dějinný aspekt, o kterém se mluví zřídka. Zrada, která ve válkách umožňuje nepravděpodobná vítězství a skýtá nepředvídané porážky. Zrada pro zájmy osobní či ideologické nebo obojího druhu je takovým jednáním, které škodí vlasti a prospívá nepříteli. Novověk, počínaje protestantskou revolucí, nám podává nekonečnou řadu učebnicových případů zrady, které měly devastující následky pro národy, které se staly jejich oběťmi.

K zamyšlení nad zradou mne podnítila Luciana Canfory, recenzentka knihy Deset Napoleonových pochybení od Sergia Valzaniho (I dieci errori di Napoleone). Recenzentka píše: „Valzani není bez vnímavosti pro tématiku „zrady“, tedy onoho vražedného faktoru, kterému historikové nepřikládají vždycky patřičnou důležitost a považují jej spíše za jakési románové okořenění vlastního bádání. Jde například o otázku neuskutečněného příjezdu Grouchyho a jeho armády v klíčové fázi bitvy u Waterloo.“

Při četbě o italském obrození a zednářství v knihovně časopisu Civilta Cattolica mi prošlo rukama mnoho textů, které dokumentují, jak Napoleonova opěvovaná vítězství nebo naopak jeho prohry byly podmíněny také zradami zednářů, kteří v disperzi na různých evropských dvorech a v různých vojscích na mocenských postech zrazovali svoje nadřízené ve prospěch antimonarchistických a antikatolických „ideálů“ bratrství.

V této souvislosti ocituji jeden zapomenutý text, který jsem našla doslova okousaný od myší. Napsal jej Luigi Parascandolo, který se označuje za „neapolského kněze“. Ve své knize Svobodné zednářství v posledním deseti letech (La Frammassoneria in questo ultimo decennio, Napoli 1880), autor vypráví, jak „republikánské hordy“ vtrhávaly bez odporu do Belgie, Holandska, Savojska, Mohuče, Trevíru, Špýru, Wormsu a Frankfurtu „vždy v důsledku nějaké zrady“, protože „ve všech porýnských krajích byli zednáři, kteří zrazovali svou německou vlast“. Francouzi znali předem plán bitvy a obranné strategie, zatímco němečtí generálové nedávali rozkazy v patřičné chvíli nebo je vykonávali špatně a vzdávali se bez jediného výstřelu. Dochází tak k tomu, že „zkušená vojska, která se těsně předtím bravurně osvědčila, se znenadání projevila jako bezbranná a jejich generálové jakoby oslepli“.

Jeden příklad za všechny. Generál Mack, strůjce porážky čtyřicetitisícové neapolské armády proti šesti tisícům francouzských vojáků, utekl do Paříže, byl nicméně pověřen císařem Františkem II., aby velel různým oddílům, které byly „všechny rychle poraženy“ až se nakonec „opevnil v Ulmu se třiceti tisíci vojáky, nechal Napoleona přejít Dunaj a kapituloval 15. října bez jediného výstřelu s celým svým vojskem“.

Napoleon tak porazil všechna království a do čela kdysi křesťanských národů jmenoval své příbuzné a přátele, podepsal konkordáty s církví a získal nebývalou autonomii, podobnou „tyranii“. Znenadání se však stalo, že jeho podivuhodné vojenské kvality zmizely. Byl špatně informován, generálové jej neposlouchali a „v rozhodujících momentech byl zbaven podpory početných vojsk“.

„Ve chvíli nebezpečí – píše dále neapolský kněz – byl opuštěn a zrazen těmi, které hojně odměňoval“. Parascandolo vyjmenovává tyto antibonapartistické konspirátory, z nichž nejznámější jsou Gilbert Motier de La Fayette a Benjamin Constant. Co se stalo? „Napoleonskému despotismu přestalo platit konto otevřené u lóží“. Stal se příliš mocným a byl odstraněn. Úkol, který mu byl svěřen, splnil: množství legitimních panovníků bylo svrženo. Nic to však nezměnilo na tom, že císař zodpovědný za do té doby nevídaný masakr zvláště mladých lidí ze všech zemí Evropy nebyl nikdy odsouzen, ale pouze dvakrát poslán do exilu.

Jak je to možné? Protože spolčení v některých případech své adepty chrání před smrtí. Nepřímo to dokazuje epizoda arcivévody Ferdinanda Maxmiliána, který se nečekaně stal císařem v Mexiku. Byl zabit Benitem Juárezem, kterému pak „bratři“ vyčítali nedostatečné dodržování pravidel: „Maxmilián a jeho generálové byli odsouzeni k zastřelení. Zednáři pak bratrovi Benitovi Juarézovi vyčetli, že nerespektoval císařovu zednářskou příslušnost“, píše Ricardo de la Cierva.

„Tato sekta zahrnuje svou nezměrnou sítí téměř všechny národy, pojí se s jinými sektami, za jejichž temné nitky potahuje, vábí svoje přívržence na výhody, které jim opatřuje, podrobuje vůdčí osobnosti svým plánům buď sliby anebo výhrůžkami, podařilo se jí infiltrovat všechna společenská zřízení a zformovat tak jakýsi neviditelný a nezodpovědný stát v legitimním státě“ – píše papež Lev XIII. v encyklice Humanum genus roku 1884. Papež následovně popisuje „svobodu“ bratří, kteří se necítí vázáni žádnými sociálními závazky a poslouchají pouze rozkazy z lóží. Zednáři uvádějí v život jakýsi druh státu ve státě, nadnárodní stát, a domnívají se, že mohou jednat podle pravidel, která si stanovují sami, nezávisle na zájmech a povinnostech, které jsou uloženy občanům různých zemí. Kromě toho při obřadech zednářské iniciace na stupeň mistr kandidát prohlašuje: „slibuji a přísahám, že nevyjevím nikomu tajemství, která mi budou svěřena (…), že budu umocňovat svůj rozum, aby všechny moje schopnosti byly od nynějška slávou a mocí řádu“.

V tomto fiktivním státě, který představují „bratři“, státě skrytém, zacloněném a tudíž krajně nebezpečném pro obecné blaho, se „bratři“ starají o zájmy „bratří“. Všude, za války či v úřadech, při zadávání úkolů, při přijímání vládních či parlamentních rozhodnutí. Lev XIII. během svého dlouhého pontifikátu nepřestal nikdy bránit křesťanský lid před podlostí těchto sekt, které něco jiného říkají a něco jiného dělají, prohlašují se za tolerantní a potírají všechny, kteří smýšlejí jinak, říkají si demokraté, ale mají totalitní myšlení, tvrdí, že respektují všechna náboženství a zatím bojují až na smrt proti katolické víře a z papeže činí „vatikánského vězně“. Papežova pozornost se zaměřuje zejména na italské katolíky. V Itálii je Řím a tedy i papež a sekty bojují s maximální rozhodností a všemi zbraněmi proti Petrově stolci, protože jejich pravým nepřítelem je Petr. V listě Custodi z roku 1892 papež píše: „Inspirátorem a žárlivým strážcem velikosti Itálie byl vždycky Apoštolský stolec. Buďte tedy Italy a katolíky, buďte svobodní a nikoli sektáři, věrní vlasti a zároveň Kristu a Jeho zástupci v přesvědčení, že antikřesťanská a antipapežská Itálie by se příčila Božímu řádu a odsoudila by se tak k zániku.
Kdo ví, zda toto varování není užitečné také dnes.

Článek z italského časopisu Il Timone (červen 2012)
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek