Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych se krátce pozastavit u úryvku z nedělního evangelia, textu, ze kterého je vzato známé rčení Nemo propheta in patria, to znamená: žádný prorok není dobře přijat svými, těmi kdo jej odmalička znají (srov. Mk 6,4). Vskutku, Ježíš asi třicet let poté, co opustil Nazaret a nějaký čas chodil po kraji, kázal a uzdravoval, vrátil se najednou do své obce a začal tam učit v synagoze. Jeho krajané nad jeho moudrostí„žasli“, znali jej jako „Mariina syna“, „tesaře“, který žil mezi nimi, ale namísto toho, aby jej vírou přijali, pohoršovali se nad ním (srov. Mk 6,2-3). Tato skutečnost je pochopitelná, protože důvěrnost na lidské rovině zakrývá přesah, ztěžuje otevření se božské dimenzi, takže je obtížné uvěřit, že by tento tesař mohl být Syn Boží. Ježíš sám přináší jako příklad zkušenost proroků Izraele, kteří byli zneváženi právě ve své domovině, a ztotožňuje se s nimi. Kvůli této duchovní uzavřenosti Ježíš nemohl v Nazaretě učinit „žádný zázrak, jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je“ (Mk 6,5). Kristovy zázraky nejsou okázalým projevem moci, nýbrž znamením Boží lásky, která jedná tam, kde potkává víru člověka, tedy v jakési vzájemnosti. Origenes píše: „Stejně jako mezi tělesy existuje přirozená přitažlivost jedněch ke druhým, jako magnetu k železu… tak také víra působí přitažlivě na božskou moc“ (Komentář k Matoušovu evangeliu, 10,19).
Zdá se tedy, že si Ježíš špatné přijetí, na které naráží v Nazaretu jakoby odůvodňuje. V závěru vyprávění však nacházíme postřeh, který říká pravý opak. Evangelista píše, že Ježíš „se divil jejich nevěře“ (Mk 6,6). Údivu krajanů, kteří se pohoršovali, odpovídá Ježíšův úžas. Také On se v jistém smyslu pohoršuje! Třebaže vědí, že žádný prorok není doma dobře přijímán, zůstává pro Něho srdce Jeho lidu zatemněno. Je neproniknutelné. Jak je možné, že nerozpoznají světlo Pravdy? Proč se neotevírají Boží dobrotě, která chce sdílet naše lidství? Jako člověk je Ježíš Nazaretský transparentností Boha, plně v Něm přebývá Bůh. Ale také my hledáme stále jiná znamení, jiné divy, nevšímáme si, že pravým znamením je On, vtělený Bůh. On je největším zázrakem vesmíru: veškerá láska Boží je obsažena v jednom lidském srdci, v jedné lidské tváři.
Této skutečnosti opravdu porozuměla Panna Maria, blahoslavená, která uvěřila (srov. Lk 1,45). Maria se nad svým Synem nepohoršovala: žasne nad Ním plna víry, plna lásky a radosti, když vidí, že je tak lidský a zároveň tak božský. Učme se proto od Ní, naší Matky vírou rozpoznávat v Kristově lidství dokonalé zjevení Boha.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
