26. 5. 2013

O důvěře a konspiraci

Milan Glaser

Dění podávané sdělovacími prostředky je vnímáno jako nahodilé a spontánní anebo naopak jako nevyhnutelné a nezbytné. Pozorní žurnalisté jej vždycky nějak zaznamenají. Platí to nejenom o přítomnosti, ale také o minulosti, v rozsahu domácím i mezinárodním. Lze se však ptát: Plyne z toho tedy, že dějiny lidstva, tak jak vstupují do povědomí člověka zvláště poslední dvě století, tedy skrze média, postrádají smysl? Nebo jinými slovy: není spolu s dějinami chtě nechtě člověku podáván také jejich smysl? Lze nějak shrnout obsah tohoto mediálního podání?

Mnohé z toho, co se člověk takto zprostředkovaně dozvídá, totiž vůbec nemusí být nahodilé, ba ani nutné. Vždyť k některým událostem dochází jen proto, aby byly šířeny v médiích, zatímco k jiným dochází opravdu nezávisle, ale v médiích se objevují zřídka anebo vůbec. Netýká se to jenom politicko-ekonomické sféry. Dokonce ani sektor, který byl v totalitních režimech uprostřed ideologické indoktrinace považován za oázu svobody, už není zcela bezpečný, zejména ten nejsledovanější, jakým je kopaná. Ani zde, jak dokazují případy korupce, už nejsou lidské emoce v bezpečí před možnou manipulací.

Hranice mezi tím, co je zpravodajství, a co fabulace či konstrukce, je při dnešní úrovni komunikačních technologií téměř nerozpoznatelná. Vnímáme sdělení, vytváříme si úsudek a přijímáme rozhodnutí na pozadí scény, které svěřujeme svoji existenci, aniž bychom si uvědomovali, že se nemůžeme obejít bez úkonu důvěry. Otázkou však je, čemu nebo komu důvěřovat. Ocitli jsme se v pasti vlastních technologií, které člověku umožňují, aby ukázal všechno, čeho je schopen. A člověk je schopen opravdu všeho.

Bývá zdůrazňováno, že objektivita neexistuje, pravda je subjektivní a každý má svobodu, ale v určitých tématech a postojích panuje mezi jednotlivci pozoruhodná shoda dokonce napříč kulturami a světadíly. Je to také náhoda? Nebo nutnost? Týká se to například strachu z islámistického terorismu či ekonomické krize anebo kladného postoje k válečným operacím, jež tam či onde ve světě vedou za svobodu a demokracii stále tytéž mocnosti.

Pokud jde o minulost, jsou totalitní systémy nacismu a socialismu obvykle podávány jako dějinná nedopatření, tedy nahodilosti. Tak je podsouvána myšlenka, že lidské dějiny jsou jakýmsi automatickým vývojem, na jehož konci nutně čeká blaženost pro všechny. Povědomí o vzájemné propojenosti celého lidstva, které v dějinách zjevně narůstá, je nepochybně součástí tohoto pohybu, ale budoucí blaženost je vydávána za nutnost stejnou měrou jako jsou hrůzy vražedných sekulárních mesianismů jenom neblahou náhodou. Tato automatika dějin zajisté není slučitelná s křesťanskou vírou; vírou, kvůli níž vtělený Bůh podstoupil umučení a smrt.

Křesťan se účastní dějin, které jsou v rukou Božích, ale to neznamená, že odhlíží od jejich dramatického prvku, totiž od zápasu mezi dvěma láskami, jak tuto dějinnou dynamiku nazval svatý Augustin: zápasu mezi láskou k sobě a láskou k Bohu. Každý výklad, který tuto dynamiku neutralizuje anebo ji převádí na zápas mezi jinými, uměle zesilovanými či vytvořenými protiklady, odvádí člověka od pravdy. Mezi nutností a nahodilostí, které se člověku mediálně vnucují či podbízejí, vede úzká cesta důvěry v Pána veškerého dění.

Křesťan věří v církev nejenom z hlediska starozákonní terminologie, tedy jako v Boží lid, ale především jako v Boží dílo započaté vtělením, smrtí a vzkříšením Božího Syna, Ježíše Krista, tedy v Jeho Tělo, které se rozrůstá a šíří dějinami až ke slavnému rozuzlení na jejich konci Jeho návratem.

Bohužel však i v Evropskou Unii lze věřit podobně jako v církev pojatou jako lid Boží, ale věřit tímto způsobem v tento abstraktní lidský projekt je tristním projevem modloslužby. Takováto idolatrie je v médiích patrná a se znechucením a odporem ji někdy vnímají také ateisté. Ve zcela novém světle se tak ukazuje výtka, s níž se světská moc ve starověku obracela proti křesťanům, kteří odmítali vzdávat bohopoctu hlavě římské říše. Z ateistů a křesťanů tak v určitém smyslu mohou být opět spojenci.

Dějinný automatismus je podsouván umně, teoreticky i prakticky na půdě nejenom světské. Je však projevem pokoušení nepřítelem lidské přirozenosti, který konspiruje o vládu nad světem a dějinami a chce, aby člověk na vzpouře proti Bohu spolupracoval. Nutně však jenom parazituje na Boží vládě. Ďábel je opice Boží a proto se snaží ponoukat člověka ke spolupráci na svém plánu klamným úsudkem, šalbou a předstíráním přátelství jako had v ráji. Člověk však nevznikl z opice. Dějiny je třeba vymanit z věroučného vzduchoprázdna, do kterého jsou vtahovány řečmi, které nemají v úmyslu přivádět ke Stvořiteli a Pánu a klanět se Mu.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek