20. 2. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2328
Poslechem z webových stránek.1487
Četbou textů na webových stránkách.2724
Poslechem i četbou.1571


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Evropský parlament zřídil mezinárodní fond na financování potratů

Gender ve školách = pokus na nezletilých lidských subjektech

Papež: Krajní přísnost vůči kněžím, kteří zradili své poslání




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Seriály

 Konzervativní hodnoty v politice 

6.5.2004 

8. Agentura pozitivních zpráv...

Pavel Jajtner

Každý den, kdykoli si pustíme televizní zprávy, čteme noviny, posloucháme rozhlas se dozvídáme, kdo byl dnes zase zavražděn, okraden, kolik amerických vojáků dnes zahynulo zase v Iráku, kolik českých podnikatelů bylo dnes zatčeno za tunelování, kolik policistů bylo dnes odsouzeno za to, že prodávali zabavený heroin, kolik letadel dnes spadlo a kolik lidí při tom zahynulo, o dobrou zprávu takřka nezavadíš. Ne, že by snad byl svět tak špatný, (iluze si nedělám ani o jeho dobrotě), ale taková už je mentalita sdělovacích prostředků, až tam se to dostalo: referovat o pozitivních událostech se jaksi nehodí, nikdo to nedělá, ono je potřeba roztáčet peoplemetry, aby se mohlo vydělávat na reklamě, nebo co? V novinách je to podobné, už několik roků nemohu číst noviny večer před spaním, protože mě to vždy rozčilí a pak mám problém s usnutím ...

Pojďme to jednou zkusit jinak. Zatím to tajím. (Dobré nápady se přece kradou). Co takhle založit Agenturu pozitivních zpráv? Tam, v APZ, by byly zprávy výlučně pozitivní: představte si tu krásnou zprávu: dnes nespadlo 1.243.652 letadel a tím byl zachráněn život 186.893.452 cestujících! Nebo: Dnes nevyhořel domov důchodců v Závětří u Větrného Jeníkova a zachránilo se 142 lidí. Nebo: Dnes se Jeníčkovi a Mařence nerozvedli rodiče a Jeníček a Mařenka tak budou mít pro nejbližší léta normální dětství a budou možná šťastnější, než ti pohádkoví ... A tak dále a tak podobně.

Kde se bere to utkvělé přesvědčení nejmocnějších z lidí, totiž těch, kteří vládnou médii, že jen špatné zprávy jsou ty dobré, takové, které se dobře prodávají? Což to jednou zkusit jinak? Možná, že by dobré zprávy přilákaly k obrazovkám ještě více diváků. Lidé už musí mít za ta léta, za ta desetiletí, dost krve, zločinů, povodní, hurikánů, drog, přepadení, rozvodů. Jak víte, dámy a pánové experti z há es pé, že jen špatné zprávy jsou ty nejlepší? Je snadné říkat, že takové divák žádá, že takové divák chce. Jak může chtít něco jiného, když nic jiného nezná? Je těžké dokázat opak, já vím, protože s dobrými zprávami to zatím nikdo nezkusil. Ale představte si, jak vás, vážení obchodníci s násilím, ten, kdo to jednou zkusí a půjde mu to, převeze! Agentura pozitivních zpráv: APZ, to bude jednou, vsadím boty, trhák.

Bude třeba začít u dětí: tak jako si je prodavači špatných zpráv a obchodníci s násilím, řekli bychom, připravují čím dál pokleslejšími pohádkami se stále příšernějšími příšerkami a stále většími dávkami násilí a krve, na konzumaci negativ, bude prioritou APZ dělat pro děti neakční, klidné příběhy, kde bude dobro, láska a humor vítězit nad zlem, nenávistí a smutkem.

Mám to vyzkoušené: děti, které si odmalička zvyknou na pohádku před spaním, na maminčino pohlazení a na klasickou muziku do kolébky, mají větší šanci stát se opravdovými, to jest slušnými a dobrými lidmi. Násilí se jim nejspíš bude protivit, babičku v tramvaji pustí nejspíš sednout a místo zvukového smradu, kterého je plný éter, si raději pro začátek poslechnou nejspíš Dvořákovu Humoresku nebo Smetanovay polky...

Před lety jsem byl v rakouském Štýrském Hradci na jednom setkání žurnalistů a politiků. Mluvilo, nebo spíš řečnilo se tam hodně. Mám plný sešit poznámek, a úvah, které jsem zapomněl pět minut poté, co jsem si je zapsal, ale jednu větu jsem si odtamtud odnesl navždy. Ne v poznámkovém bloku, ale dokonce v hlavě mé děravé, a to je co říci. A ta věta, ta velká pravda, stojí za to, aby byla tesána, aby si ji pamatoval každý, kdo má něco společného s médii. Řekla ji tehdy ve stručné a skvělé úvaze nezávislá rakouská novinářka dánského původu, paní Christine von Kohl.

Paní novinářka, která už dlouho není zaměstnána v žádné redakci, paní novinářka, o jejíž názor se ucházela nejpřednější rakouská i evropská média. Paní novinářka, která mohla říkat pravdu, padni komu padni a taky ji říkala. Paní novinářka, která psala o tom, o čem sama chtěla, o tom, co pokládala sama za důležité, a redakce se o její články a úvahy rvaly. Ústřední myšlenkou její tehdejší úvahy bylo: ?Kde je svoboda žurnalisty, který je závislý na výši nákladu svého listu?? Každý si dokáže odpovědět sám.

Můžete teď namítnout, že v právě navržené APZ bude také svoboda žurnalisty omezena, vždyť zlo ve světě stále působí a bude působit i tehdy, bude-li se o něm méně mluvit. Žurnalista musí informovat objektivně. Už slyším ten poprask. Máte zcela jistě pravdu. Ale zlu není třeba dělat reklamu. Na úspěchu á pé zet taková drobná pozitivní autocenzura nic nezmění. Vsadím boty.