Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, Čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi, které jsme právě vyslechli, začíná slavnostně, slovem „apparuit“, které se potom znovu vrací také ve čtení z jitřní mše: apparuit – projevit se. Tímto programovým slovem chce církev souhrnně vyjádřit podstatu Vánoc. Nejprve lidé rozmanitými způsoby mluvili a vytvářeli lidské obrazy Boha. Bůh sám rozmanitými způsoby mluvil k lidem (srov. Žid 1,1: čtení ve mši během dne). Nyní se však stalo něco víc: Bůh se projevil. Ukázal se. Vystoupil z nepřístupného světla, kde přebýval. On sám přišel mezi nás. V tom spočívala pro antickou církev velká radost Vánoc: Bůh se ukázal. Už není jenom myšlenkou, tušením, opírajícím se o slova. On „se projevil“. Nyní se však ptejme: Jak se projevil? Kým opravdu je? Čtení z jitřní mše nám k tomu praví: „projevila se dobrota Boha… a jeho láska k lidem“ (Tit 3,4). Lidem předkřesťanské doby, kteří v důsledku hrůz a protivenství světa podléhali strachu, že ani Bůh nebude zcela dobrý a že by mohl být také krutý a svévolný, bylo dáno pravé „zjevení“, ukázalo se velké světlo: Bůh je naprosto dobrý. Také dnes se lidé, kteří již nedovedou ve víře rozpoznat Boha, ptají, zda nejzazší síla, jež zakládá a nese svět, je opravdu dobrá, anebo zda zlo není podobně mocné a původní jako dobrota a krása, které ve světlých chvílích potkáváme v našem kosmu. „Projevila se dobrota Boha… a jeho láska k lidem“ – toto je nová a útěšná jistota, která je nám dána o Vánocích.

Ve všech třech vánočních mších cituje liturgie úryvek z knihy proroka Izaiáše, který popisuje ještě konkrétněji zjevení, ke kterému došlo o Vánocích: „Hle dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce“ (Iz 9,5). Nevíme, zda prorok těmito slovy myslel na nějaké dítě, které se narodilo v jeho historické době. Zdá se však, že je to nemožné. Je to jediný text Starého zákona, ve kterém je řečeno o nějakém dítěti, o lidské bytosti, že dostane jméno mocný Bůh, věčný otec. Stojíme před vizí, která zásadně přesahuje historický okamžik a míří k tomu, co je tajemné a pojí se k budoucnosti. Dítě v celé svojí slabosti je mocným Bohem. Dítě v celé svojí nemohoucnosti a závislosti je Otcem navěky. „A pokoje nebude konce“. Prorok o něm předtím mluvil jako o „velikém světle“ a v souvislosti s pokojem, který z Něho vychází, pravil, že bodec otrokáře, dupající vojenská bota a každý plášť potřísněný krví budou spáleny (srov. Iz 9,1.3-4).

Bůh se projevil. Jako dítě. Právě tak se staví proti každému násilí a nese poselství, kterým je pokoj. V této chvíli, kdy je svět na mnoha místech a mnoha způsoby neustále ohrožován násilím; kdy bodce otrokářů a pláště potřísněné krví volají k Pánu: Ty, mocný Bože, jsi se projevil jako dítě a ukázal se nám jako Ten, který nás má rád a skrze něhož zvítězí láska. Dal jsi nám pochopit, že spolu s Tebou, musíme být tvůrci pokoje. Milujeme Tvoje bytí dítětem, Tvoje nenásilí, ale trpíme skutečností, že násilí ve světě přetrvává, a proto Tě také prosíme: dokaž svou moc, Bože. V této naší době, v tomto našem světě učiň, aby bodce otrokářů, pláště potřísněné krví a vojenské boty byly spáleny a aby tak Tvůj pokoj v tomto našem světě zvítězil. Vánoce jsou epifánií – projevením se Boha a jeho velkého světla v dítěti, které se nám narodilo. Narodilo se v Betlémě, nikoli v královském paláci. Když František z Assisi roku 1223 slavil v Grecciu Vánoce s kravou, oslíkem a jeslemi plnými sena, zviditelnila se nová dimenze tajemství Vánoc. František z Assisi nazval Vánoce „svátkem svátků“ – větším než ostatní svátky – a slavil je s „nevýslovnou péčí“ (2 Celano, 199: Františkánské prameny, 787). S velkou zbožností políbením uctíval obraz děťátka a šišlal něžná slova na dětský způsob, jak vypráví Tomáš z Celana (ivi). Pro antickou církev byly svátkem svátků Velikonoce: Vzkříšením Kristus vyvrátil brány smrti a tím radikálně změnil svět a připravil tak člověku místo v Bohu samotném. František ovšem nezměnil, nechtěl změnit tuto objektivní hierarchii svátků, vnitřní strukturu víry, jejímž středem je velikonoční tajemství. Nicméně, jeho prostřednictvím a jeho způsobem víry nastalo něco nového. František objevil Ježíšovo lidství ve zcela nové hloubce. Toto lidské bytí patřící Bohu se mu ukázalo s maximální zřejmostí ve chvíli, kdy Boží Syn, narozený z Panny Marie, byl zavinut v plénkách a položen v jeslích. Zmrtvýchvstání předpokládá vtělení. Syn Boží jakožto dítě, jakožto pravý syn člověka – toto se hluboce dotklo srdce světce z Assisi a víru proměnilo v lásku. „Projevila se dobrota Boha a jeho láska k lidem“ – tato věta svatého Pavla tak získala zcela novou hloubku. V dítěti položeném v Betlémské stáji se lze takříkajíc dotýkat Boha a laskat jej. Tak dostal liturgický rok druhý střed ve svátku, jenž je především svátkem srdce.

Nemá to nic ze sentimentalismu. Právě v nové zkušenosti reality Ježíšova lidství se zjevuje velké tajemství víry. František miloval Ježíše, dítě, protože v této dětské existenci se mu jasně ukázala pokora Boha. Bůh se stal chudým. Jeho Syn se narodil v chudé stáji. V dítěti Ježíši se Bůh stal závislým a potřebujícím lásku lidí, aby je, včetně nás, žádal o lásku. Dnes se Vánoce staly svátkem obchodů, jejichž oslňující světélka zakrývají tajemství pokory Boha, jenž nás vybízí k prostotě a pokoře. Prosme Pána, aby nám pomohl proniknout pohledem skrze světélkující fasády této doby a nalézt za nimi dítě v Betlémské stáji, abychom našli pravou radost a pravé světlo.

Na jesličkách, které stály mezi krávou a oslíkem, nechal František sloužit nejsvětější eucharistii (srov. 1 Celano, 85: Prameny, 469). Potom byl nad těmito jesličkami postaven oltář, aby tam, kde se kdysi zvířectvo krmilo senem, mohli nyní lidé pro spásu duše i těla přijímat tělo neposkvrněného Beránka, Ježíše Krista, jak vypráví Celano (srov. 1 Celano, 87: Prameny, 471). Během svaté noci v Grecciu František jako jáhen, sám, mocným hlasem zpíval Vánoční evangelium. Díky nádherným vánočním zpěvům bratří menších byla celá bohoslužba záchvěvem radosti (srov. 1 Celano, 85 a 86: Prameny 469 a 470). Setkání s pokorou Boha se totiž proměnilo v radost, jeho dobrota vytváří pravou slavnost.

Kdo chce dnes vstoupit do kostela Ježíšova Narození v Betlémě, zjistí, že portál, který byl kdysi vysoký pět a půl metru a vcházeli jím dovnitř císařové a kalifové, byl z velké části zazděn. Zůstal pouze nízký vchod, jehož výška je metr a půl. Pravděpodobně to mělo za cíl, chránit lépe kostel před eventuálními útoky, ale především zabránit tomu, aby se do kostela vjíždělo na koni. Kdo chce vstoupit na místo Ježíšova narození, musí se sklonit. Mám za to, že se v tom ukazuje hlubší pravda, kterou se chceme nechat zasáhnout v této svaté noci. Chceme-li nalézt Boha, který se ukázal jako dítě, pak musíme sestoupit z koně našeho „osvíceného“ rozumu. Musíme odložit naše falešné jistoty, naši intelektuální pýchu, která nám brání vnímat blízkost Boha. Musíme následovat vnitřní cestu svatého Františka, cestu oné extrémní, vnější i vnitřní jednoduchosti, která umožňuje srdci vidět. Musíme se sklonit, jít duchovně takříkajíc pěšky, abychom mohli vstoupit skrze portál víry a setkat se s Bohem, který je jiný než naše předsudky a naše mínění. Bůh se skrývá v poníženosti dítěte, které se právě narodilo. Slavíme tak liturgii této svaté noci a odmítáme ulpět na tom, co je materiální, měřitelné a hmatatelné. Dovolme, aby nás činil jednoduchými onen Bůh, který se zjevuje jednoduchému srdci. A modleme se nyní především za všechny ty, kteří musí prožívat Vánoce v chudobě, bolesti, v situaci migrantů, aby se jim ukázal paprsek dobroty Boha a aby se jich i nás dotknula ona dobrota, kterou Bůh - narozením svého Syna ve stáji - vnesl do světa.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie