Po roce 1000 př. n. l. král David získal území celého Izraele. Je sebejistý a považuje své politické a vojenské úspěchy za znamení Boží přízně. Přenesl archu úmluvy, ve které byly uchovány desky Desatera, Arónova hůl a mana, do Jeruzaléma. Jakožto symbol Boží přítomnosti provázela archa Izrael na cestě pouští ve stanovém plátnu. Nyní chce David pro Boží schránu postavit „dům“ – chrám. Bůh mu však skrze proroka Nátana v tomto úmyslu zabraňuje. „Ty mi chceš vystavět dům, kde bych já bydlel?“, ptá se Bůh Davida skrze proroka Nátana a připomíná mu jeho nízký původ a vysoké vyvolení: „Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele.“ Jasněji už to říct nejde. Jakoby Hospodin Davida umravňoval a říkal mu : „Nevytahuj se a nenamýšlej si! Ty potřebuješ mne, ne já tebe, ne ty mi budeš prokazovat čest, ale já ji prokážu tobě“. (2
Sam 7,1-5.8b-12.14a.16)
To, že se David rád nechal zaslepit mocí a byl přesvědčen, že si může všechno dovolit, se mělo, mimo jiné, tragicky projevit v jeho morálním selhání s Batšebou, ženou důstojníka Uriáše, jehož pak David nechá podle zahynout. Miláček Boží, největší mystik Starého zákona a autor žalmů, hluboko padne. Tomu se nelze divit, byl jenom člověk. Podivuhodné je však to, že Hospodin Bůh své zaslíbení Davidovu domu nevzal zpět. Naopak: na Šalamounovi, který se později narodí z Davidova spojení s Batšebou, spočine mimořádné Boží požehnání a jméno jeho matky vejde do Kristova rodokmenu.
Téměř 300 let po Davidovi, v roce 735 př. Kr., je existence jeho královského domu vážně ohrožena a tím zdánlivě i trvání Božích zaslíbení. Davidův potomek, král Achaz, hledá záchranu spíše než u Boha ve výhodných politických aliancích. Odmítá, pod rouškou pokory, vyžádat si od Boha znamení. Ve skutečnosti věří už jen v sebe. A tak Bůh sám přejímá iniciativu a nabízí skrze proroka Izaiáše králi Achazovi znamení záchrany: syna narozeného z „panny“ (hebr. „almah“= panna, dívka, mladá žena) se symbolickým jménem „Immanu-el“ („S námi je Bůh“). (Iz 7,10-14)
I přes nevěrnost vyvoleného "domu Davidova" Jahve uskutečňuje svoji smlouvu, která vyvrcholí narozením Ježíše z Marie, čisté Panny. Proč že si ale na Vánoce připomínáme celý rodokmen Ježíše Krista se vším všudy? Je to snad proto, abychom se ujišťovali o tom, že On skutečně pochází z rodu královského, a živili iluze o zásluhách, statečnosti, velikosti a svatosti "domu Davidova"? Nebo proto, abychom sami sebe přesvědčili, že je jedno, jak žijeme? A nebo je to spíše proto, abychom uvěřili, že přes všechnu naši nepravost, malověrnost a hříšnost, náš Bůh se od nás neodvrátí, tak jako se neodvrátil od Davida, a uskuteční dějiny spásy i v našich životech? Ano, pro naši záchranu stačí naše pokorné "ano" Bohu, "ano", jež i za nás vyslovila nazaretská Panna.
Do tohoto Mariina postoje musíme všichni dorůst. A to chce trpělivost, hlavně sami se sebou. „Ten, který tě stvořil bez tebe, tě nespasí bez tebe“ říká sv. Augustýn. A kromě toho: Spása nepřichází v hromu a blesku, ani na válečných vozech, ale pozvolna vyrůstá ze země našeho lidství, oroseného Duchem Božím. „Rosu dejte, nebesa, shůry, právo ať se vyleje jako déšť z oblak; ať se otevře země a zplodí spásu!“ – nic nevyjadřuje krásněji tajemství toho, na co trpělivě čekáme v Adventu, než tato Izaiášova slova (Iz 45,8).
Bůh vyslovil své tajemství: od věků nám chtěl zjevit svůj vnitřní život a nyní nám chce dát na něm „dědický“ podíl. Kristus je svým narozením do světa toto Bohem vyslovené slovo! Na nás je „pouze“ slyšet Ho. Nikoliv si jej pouze nezávazně „vyslechnout“, ale poslechnout Ho, to znamená přijmout Jej s vírou jako slovo Života. Apoštol Pavel to píše Římanům zřetelně (Řím 16,25-27): Bratři a sestry! Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale nyní je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly. A proto Bohu, který jediný je moudrý, buď skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.“
Větší zázrak a výmluvnější znamení spásy než je Boží vtělení očekávat nelze. Bůh ze své strany již všechno vykonal. Teď očekává naši odpověď. Jak hluboce to asi pochopil mučedník sovětského režimu, kněz Pavel Florenkij, když i v té nejkrutější tísni nesvolává na své trýznitele ani hromy, ani blesky, ale pokorně vyznává: „Nechci a nehledám znamení ani zázraky, neboť mi nepomohou, dovol mi Pane jen jedno, milovat Tě ze všech sil“.
odeslat článek
vytisknout článek
