Drazí bratři a sestry,
Biblická čtení dnešní nedělní liturgie nás zvou, abychom prodlévali v úvaze o životě věčném, jak k tomu vybízí Památka všech věrných zemřelých. V tomto bodě existuje výrazný rozdíl mezi věřícím a nevěřícím nebo by se rovněž dalo říci mezi tím, kdo doufá, a tím, kdo nedoufá. Svatý Pavel píše Soluňanům: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději“ (1
Sol 4,13). Víra ve smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista znamená rozhodující předěl také na tomto poli. Opět svatý Pavel připomíná křesťanům v Efesu, že dokud nepřijali evangelium, „byli bez naděje, a žili na světě bez Boha“ (
Ef 2,12). Řecké náboženství, pohanské kulty a mýty nebyly s to vrhnout světlo na tajemství smrti, takže jeden antický nápis praví: „
In nihil ab nihilo quam cito recidimus“, což znamená: „Jak rychle z ničeho upadáme do ničeho“. Odnětím Boha, odnětím Krista svět padá do nicoty a temnoty. Odráží se to také ve vyjádřeních soudobého nihilismu, takového, kterým se bezděky, bohužel, často nakazí mladí lidé.
Dnešní evangelium podává proslulé podobenství, které vypráví o deseti děvčatech, pozvaných na svatbu, symbol nebeského království, věčného života (Mt 25,1-13). Názorný obraz, jímž nás však Ježíš učí pravdě, která nás přivádí k otázce. Z oněch deseti děvčat pět vstoupilo na slavnost, protože při příchodu ženicha měla olej na rozsvícení lamp, zatímco ostatních pět zůstalo venku, protože byla pošetilá a nepřinesla si olej. Co představuje ten „olej“, nezbytný ke vstupu na svatbu? Svatý Augustin (Promluvy 93,4) a další antičtí autoři v tom spatřují symbol lásky, kterou nelze koupit, ale dostává se darem, uchovává se v nitru a praktikuje se skutky. Opravdovou moudrostí je využít smrtelný život ke konání skutků milosrdenství, protože po smrti už to nebude možné. Až budeme vzkříšeni k poslednímu soudu, stane se tak na základě lásky uplatňované v pozemském životě (srov. Mt 25,31-46). A tato láska je Kristův dar, jenž nám byl udělen Duchem svatým. Kdo věří v Boha-Lásku, nese si nepřemožitelnou naději jako nějakou lampu, se kterou přejde skrze noc až za smrt a vstoupí do slavnosti života.
Pannu Marii, Sedes sapientiae, prosme, aby nás učila pravé moudrosti, takové, která se stala tělem v Ježíši. On je Cesta, která vede z tohoto života k Bohu, do Věčnosti. On nám dal poznat Otcovu tvář a tak nám daroval naději plnou lásky. Proto se církev obrací k Matce Páně těmito slovy: „Vita dulcedo, et spes nostra – živote sladkosti a naděje naše“. Učme se od Ní žít a umírat v naději, která neklame.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
