Nový portál Vatikánského rozhlasu

«Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“» (Mt 22,15-21)

Toto evangelium jsem v mládí, ve kterém jsem prožil sovětskou okupaci, težko snášel. To, že Pán Ježíš schvaluje odvod daní, by se dalo sice chápat jako respektování čistě lidské, občanské a tím i morální povinnosti, kdyby ovšem člověk nevěděl, že ti, co daň vymáhají, jsou římští okupanti. Přeneseno do doby po roce 1968 mne Ježíšův postoj připadal jako schvalování „normalizace“ a dával nám návod, jak v tom „chodit“, zatímco já hořel pro ideál Jana Palacha.

A skutečně, toto kratičké evangelium se většinou vnímá jako Ježíšův geniální taktický manévr jak se vyhnout přímé odpovědi, která by v každém případě znamenala jeho diskreditaci. Pokud by na otázku, zda je dovoleno platit daň císaři, odpověděl kladně, zcela evidentně by nemohl být oním přislíbeným Mesiášem, pomazaným, který osvobodí izraelský národ z područí cizích mocností. Kdyby jeho odpoveď zněla záporně - ne, není dovoleno platiť císaři, byl by obviněn z buřičství a z podněcování k "občanské neposlušnosti". Ježíšova odpověď: "dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu" se tedy zdá jedinou možnou variantou jak "vyváznout se zdravou kůží" z této prekérní situace, léčky, již mu nastražili farizeové spolu s herodovci.

Smysl Ježíšových slov v evangeliu je však vždy mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Slova "dávejte co je Boží, Bohu" zvou k zamyšlení v širších souvislostech. Odpověď : Dávejte, co je císařovo, císaři", evokuje obraz Krista před Pilátem. Na otázku: "Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?" Ježíš odvětí: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dana shůry".

Vyvstává otázka: Jak je to tedy se světskou mocí? Někdy je skoro nemožné uvěřit, že představitelé moci, ať již v době dnešní či v dobách dávno minulých, by tuto moc obdrželi z vůle Boží.V dějinách lidstva a i v těch osobních se setkáváme se situacemi, kde nutně musíme konstatovat, ze Bůh dopustil i zlo. Dát Bohu co je Boží pak znamená uvést vše na pravou míru, dát Bohu první místo v našem životě, neboť mimo Něj není možný ani samotný život. Není tedy ve skutečnosti ani možné vyhradit místo, sféru života, která by se Boha netýkala. V osobním životě to potom znamená odevzdat Bohu vše, sebe sama a všechno dění interpretovat ve světle univerzální spásy.

Kdo takto nahlíží na dějiny, vidí pak i pohanského perského krále Kýra (kraloval 557 – 529 př. Kr.) jako nástroj Boží prozřetelnosti, který nevědomky pomáhá uskutečňovat Hospodinovy záměry: Praví Hospodin: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy... Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“ (Iz 45,1.4-6)

Je v tom kus teologie dějin, vyžadující víru v Boží prozřetelnost, která je neomylná. Zlo v dějinách Bůh obrátí v dobro a může si posloužit dokonce i těmi, kteří to zlo páchají. Pater Tomáš Špidlík žertovně říkával, že za to, že se stal jesuitou „vděčí“ Hitlerovi. Ten totiž nechal za německé okupace zavřít české vysoké školy, Špidlík nemohl pokračovát ve studiu filologie a hledal novou životní orientaci, až „náhodou“ na Velehradě narazil na Jesuitský řád, kam i vstoupil. Dodejme, že kdyby se to tehdy nestalo, nevykonal by v životě to, co vykonal.

Omlouvá to nacistickou okupaci a mírní to její zločiny? To jistě ne! Ale vyjadřuje to víru v to, že Bůh si podrží v rukou opratě dějin i tam, kde zdánlivě už triumfovalo zlo. Je to eminentně biblická myšlenka. Vždyť celý Starý zákon je vlastně výrazem údivu nad zázračným působením Božím v dějinách národa, často už odsouzeného k zániku. Řečeno slovy apoštola Pavla: „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“.

To však neznamená, že můžeme být pouhými diváky světového dění a čekat, jak to na jevišti světa dopadne! Boží prozřetelnost totiž nepočítá jen s těmi druhými, ale i s námi.

(Tizian, Peníz daně, 1515)