?Ach, kdyby se tak čas mohl zastavit a trvalo to věčně?, povzdychne si člověk ve chvíli intensivního štěstí, jako je poslední pohled na přírodní scenérii před návratem z prázdnin. Čas ovšem neodvratně plyne a ?nic netrvá věčně?. Čas vládne a nedá se zastavit. Kdo se nechce podřídit, a pěstuje kult ?věčného mládí? stává se směšným, jak stařenka v texaskách.
A přesto se v nás něco stále vzpírá podmanit se diktátu času a chce se věřit na věčnost. Ale na jakou? Na tu jenž vyprošujeme ?na dušičky? našim drahým zemřelým slovy ?Světlo věčné ať jim svítí?? Ruku na srdce: Asi těžko. Vždyť říct, že ?odešli na věčnost? není pro nás zrovna důvod k radosti?
Věčnost, jakou si člověk přeje není posmrtné vegetování v říší stínů, ale plnost života. Ale může být život vůbec věčný? Vždyť k životu patří dynamika pohybu, změna a růst, zrání i smrt ? zkrátka začátek a konec. To dělá život krásným, i když jednou smutně zaniká. Věčnost je naopak v naší představě nehybná, stále tatáž, šedivá a nudná. Obdivujeme musea, ale nikdo by v nich nechtěl žít. Není pak tedy lepší vzdát se myšlenky na věčnost a užívat si života?
Staré národy měly cyklické pojetí času, spojovali pojem věčnosti se střídáním ročních období, jako koloběh návratu. Až do našich časů se zachoval řecký pojem ?kolo dějin?, který inspiroval i biblického Kazatele k povzdechu ?Marnost nad marnost, všechno je marnost (Kaz 12,8), nic nového pod sluncem?. (Kaz 1,9). Staří Řekové si věčnost proto představovali jako hada, jenž se kouše do vlastního ocasu. Tak chápali staří Římané i slunovrat, který slavili 25. prosince jako návrat ?nepřemožitelného boha slunce?.
Je tu ale co slavit? Vždyť nad každým přírodním cyklem se vznáší melancholie marnosti: ten se do nekonečna vrací, ale já se jednou nevrátím, z toho kolotoče vypadnu. Můj život není věčný. Věčný je jen Bůh a ten je vysoko na nebesích. Jsem lidský červ, vystaven hříčkám přírody. Není úniku!
A právě do této noci chmur zazářila Hvězda naděje: ?Když hluboké ticho vše objímalo, a noc ve svém běhu došla do polovice, tvé všemocné slovo, Pane, přišlo z nebe, s královského trůnu (Mdr 18,14-15). Tu noc nazýváme Vánocemi ? posvátnou nocí, od německého ?Weihnacht(en)? (tzn. posvěcená noc) ? protože se tu v té noci věčný Bůh stal člověkem. Jako nemluvně leží v jesličkách a přesto k nám promlouvá: je přece vtělené Slovo Boží! Chceme o Vánocích alespoň na chvilku se ztišit a vnímat co nám říká? Mluví o tom, že Jeho narozením sestoupilo na zem Nebe a je uprostřed nás. Stačí jen chtít se mu otevřít. Písmo svaté to vyjadřuje takto: ?Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi? a ?těm, kteří ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími? (Jan 1,12.14).
Toto je to ?kouzlo?, ta vůně Vánoc, jenž se line z Betléma do našich domovů. Zdánlivě se nic nemění, čas jde dál a všednost života nás po ?svátcích? opět strhne do svých kolejí. A přesto všechno dýchá novostí. Co jinak bylo pouhá marnost, je v Kristu zachráněno pro Věčnost. Čas nám uniká a přesto dorůstáme do Věčnosti. Náš život se nerozplyne, ale naplňuje se a zraje.
Do plnosti života se však paradoxně dorůstá smrtí. Východní ikony tu pravdu realisticky připomínají přímo v betlémské scéně: Panna Maria neklade Ježíška do jeslí, ale do sarkofágu, tedy do hrobu. Kristus se narodil, aby zemřel. Nepodmanil se tak ale i On přírodnímu koloběhu? Jako člověk se podřídil. Jako Bůh však nad ním vládne. Narodil se proto jako člověk, aby ?smrtí smrt přemohl, vstal z mrtvých a těm, co leží ve hrobě daroval život?. Tak radostně hlásá byzantská liturgie o Velikonocích. On, malý Ježíšek v plenkách, které už na vánoční ikoně nápadně připomínající pohřební plátno, je to nepřemožitelné Slunce života, které vychází každému, kdo v Něj uvěří. Proto slavíme Vánoce právě 25. prosince a stavíme chrámy směrem k Východu.
Obecně se má za to, že Vánoce jsou hlavním křesťanským svátkem. Nikoliv, jsou jím Velikonoce! Je to však právě třpyt betlémské hvězdy,prosvítající svatou nocí, co doroste v oslnivou zář velikonočního rána. Nejsou tedy Vánoce jen iluzorním únikem z neúprosného kruhu času, který nás Novým rokem opět doběhne, ale radostí z toho, že v Ježíši se Bůh stal člověkem a věčnost s Ním vstoupila do času. Čas, který je každému z nás dán, se tak stává požehnáním. Ne nadarmo se říká, že největší dar, který si navzájem můžeme dát ? je právě čas. Všechno dobré totiž, co v tomto čase uděláme, nebo aspoň chceme pro druhé udělat, zůstane na věky. Společně s nimi pak bude věčnost pravým životem. O ten spolu u jesliček prosme:
Všemohoucí Bože, tvé vtělené Slovo nás prozářilo novým světlem. Dej, prosíme, ať víra, která svítí v našich srdcích, září i z našich skutků.
Na Vánoce a po celý nový rok!
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
