24. 3. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2456
Poslechem z webových stránek.1615
Četbou textů na webových stránkách.2930
Poslechem i četbou.1690


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Telegram papeže Františka k úmrtí kardinála Vlka

Kardinál Miloslav Vlk odešel na věčnost

Jak se daří Benediku XVI.?, ptáme se arcibiskupa Gänsweina




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Speciály

  

12.12.2008 

Dignitas personae - 1.část

Dokument Kongregace pro nauku víry

Česká sekce RV

ÚVOD

1. Důstojnost osoby náleží každé lidské bytosti od početí do přirozené smrti. Tento základní princip, který je výrazem velkého přitakání lidskému životu, má být středem pozornosti etické reflexe nad biomedicínským bádáním, které nabývá v dnešním světě stále větší důležitosti. Církevní magisterium se již několikrát vyslovilo, aby objasnilo a vyřešilo příslušné morální problémy. Zvláštní význam má v této souvislosti instrukce Donum vitae[1]. Nicméně, po dvaceti letech od její publikace se ukazuje, že bude vhodné tento dokument aktualizovat.

Učení zmíněné Instrukce si svoji platnost uchovává jak co do použitých principů, tak co do vyjádřených morálních hodnocení. Přesto však nové biomedicínské technologie vyvolávají další otázky, zejména v sektoru výzkumu lidských embryí a používání kmenových buněk k terapeutickým účelům, jakož i v dalších oblastech experimentální medicíny, takže se objevují nové otázky, které vyžadují příslušné odpovědi. Rychlost vývoje v oblasti věd a jejich šíření prostřednictvím společenských sdělovacích prostředků vyvolávají očekávání i podiv ve stále širších sektorech veřejného mínění. Za účelem právního uspořádání těchto problémů jsou zákonodárné sbory často nuceny přijímat rozhodnutí a někdy také vypisují referendum.
Tyto důvody vedly Kongregaci pro nauku víry k předložení nové instrukce věroučné povahy, která odpoví na některé nedávné problémy ve světle kritérií, jež přinesla instrukce Donum vitae a znovu přezkoumá další, již dříve pojednávaná témata, jejichž další vysvětlení se pokládá za vhodné.

2. Při zpracovávání této studie byl brán stálý zřetel na vědecké aspekty s použitím analýz Papežské akademie Pro život a velkého množství odborníků za účelem jejich konfrontace s principy křesťanské antropologie. Encykliky Veritatis splendor[2] a Evangelium vitae[3]Jana Pavla II. a další dokumenty magisteria podávají jasné metodické i obsahové směrnice pro studium dotyčných problémů.
V nynějším rozmanitém filosofickém a přírodovědeckém panoramatu lze zaznamenat skutečně široké a kvalifikované zastoupení vědců a filosofů, kteří v duchu Hippokratovy přísahy, spatřují v lékařské vědě prostředek, jenž slouží lidské křehkosti, péči o nemocné, úlevě v utrpení a šíření nutné a vyvážené péče v celém lidstvu. Nechybějí však představitelé filosofie i přírodních věd, kteří rostoucí vývoj biomedicínských technik nahlížejí z perspektivy podstatně eugenické.

3. Katolická církev se při podávání morálních principů a hodnocení biomedicínského bádání o lidské životě drží jak světla rozumu, tak světla víry, a přispívá tak k vypracování integrálního pohledu na člověka a jeho povolání a je schopna přijímat všechno dobré, co vyplývá z lidské činnosti a z různých kulturních a náboženských tradic, které nezřídka vykazují velkou úctu k životu.
Magisterium chce přinést slova povzbuzení a důvěry ve vztahu ke kulturní perspektivě, která vidí ve vědě cennou službu integrálnímu dobru života a důstojnosti každé lidské bytosti. Církev proto hledí s nadějí na vědecká bádání a přeje si, aby se mnozí křesťané věnovali pokroku biomedicíny a dosvědčovali svou víru na tomto poli. Kromě toho očekává, že výsledky tohoto bádání budou poskytnuty také oblastem, které trpí chudobou a nemocemi, aby bylo možné čelit těm nejnaléhavějším a nejvíce dramatickým humanitárním potřebám. Chce stát také po boku každému člověku, který trpí na těle či duchu a nabízet tak nejenom útěchu, ale světlo a naději. Ty dávají smysl i okamžikům nemoci a zkušenosti smrti, které fakticky patří k životu člověka, poznamenávají jeho dějiny a otevírají je na tajemství Zmrtvýchvstání. Pohled církve je skutečně plný důvěry, protože ?život zvítězí. A to je pro nás bezpečná naděje. Ano, zvítězí život, protože na straně života stojí pravda, dobro, radost a pravý pokrok. Na straně života je Bůh, který miluje život a dává jej v hojnosti?[4].
Nynější Instrukce se obrací k věřícím a všem těm, kteří hledají pravdu[5]. Obsahuje tři části: první podává některé antropologické, teologické a etické aspekty základní důležitosti; druhá se zaobírá novými problémy týkajícími se plození; třetí zkoumá některé nové terapeutické návrhy, které zahrnují manipulaci s embryi nebo s genetickou výbavou člověka.

PRVNÍ ČÁST
Antrolopologické, teologické a etické aspekty života a lidského plození

4. Lékařské vědy v posledních desetiletích značně rozvinuly své poznatky o lidském životě v počátečních stadiích jeho existence. Dopracovaly se k lepšímu poznání biologických struktur člověka a procesu jejich zrodu. Tento rozvoj je zajisté pozitivní a zasluhuje si podporu, když slouží překonání či korigování poruch, a usiluje o stabilizaci normálního průběhu procesu plození. Je však negativní a nelze jej sdílet, když v sobě zahrnuje eliminaci lidských bytostí nebo užívá prostředků, které porušují důstojnost osoby anebo jsou aplikovány za účelem, který protiřečí integrálnímu dobru člověka.
Tělo lidské bytosti je již od prvních stadií své existence neredukovatelné na pouhý souhrn svých buněk. Embryonální tělo se rozvíjí postupně a podle přesně definovaného ?programu? a s vlastním cílem, který se ukáže narozením každého dítěte.
Je vhodné odvolat se zde na základní etické kriterium, vyjádřené v instrukci Donum vitae za účelem posouzení všech morálních otázek, které se kladou, pokud jde o zásahy do lidského embrya: ?Lidský plod proto od začátku své existence, tedy od okamžiku vzniku zygoty vyžaduje bezpodmínečnou úctu, která morálně náleží lidské bytosti v její tělesné a duchovní celistvosti. Lidskou bytost je nutno od okamžiku početí respektovat jako osobu a jako s osobou s ní také zacházet. Od téhož okamžiku je třeba také uznat práva této lidské bytosti jako osoby, mezi něž patří především neporušitelné právo na život náležející každému nevinnému lidskému tvoru.?[6].

5. Toto tvrzení etické povahy, jehož pravdivost a shodnost s přirozeným morálním zákonem poznává samotný rozum, by mělo být základem každého právního řádu[7]. Předpokládá totiž pravdu ontologické povahy na základě toho, co tato instrukce ozřejmila, vycházeje ze solidních vědeckých poznatků o kontinuitě vývoje lidské bytosti.

Třebaže instrukce Donum vitae nedefinovala, že embryo je osoba, aby se výslovně nevázala na tvrzení filosofické povahy, nicméně poukázala na to, že existuje vnitřní souvislost mezi ontologickou dimenzí a specifickou hodnotou každé lidské bytosti. Ačkoli přítomnost duchovní duše nelze prokázat žádným experimentálním poznatkem, poskytují závěry vědeckého bádání o lidském embryu ?cenné informace, podle kterých je možno rozumem rozpoznat osobní přítomnost již v okamžiku prvních projevů lidského života: jak by tedy živý lidský jedinec mohl nebýt lidskou osobou??[8]. Realita lidské bytosti totiž v průběhu celého svého života, před i po narození neumožňuje tvrdit, že dochází ke změně přirozenosti nebo k odstupňování morální hodnoty, poněvadž má úplnou antropologickou i etickou způsobilost. Lidské embryo má tedy již od počátku důstojnost, jež je vlastní osobě.

6. Respekt vůči této důstojnosti patří každé lidské bytosti, protože si v sobě nesmazatelně nese vlastní důstojnost a vlastní hodnotu. Původ lidského života má na druhé straně svůj autentický kontext v manželství a v rodině, kde se rodí skrze vyjádření vzájemné lásky mezi mužem a ženou. Opravdu odpovědné rodičovství ve vztahu k dosud nenarozenému dítěti ?může vzniknout pouze v manželství?[9]. Manželství, vyskytující se ve všech dobách a ve všech kulturách, ?je moudré ustanovení Tvůrcovo k uskutečňování jeho zázračné lásky k lidstvu. Manželé usilují výlučným osobním darováním sebe, které je jim vlastní, o společný podíl na svých bytostech, směřujících k vzájemnému osobnímu zdokonalování, ke spolupráci s Bohem na plození a výchově nových životů.?[10]. Plodností manželské lásky muž a žena ?činí zřejmým, že na počátku jejich manželského života je ryzí přitakání, které je proneseno a skutečně prožíváno ve vzájemnosti a trvalé otevřenosti k životu... Přirozený zákon, který je základem uznání pravé rovnosti mezi lidmi a mezi národy, si zasluhuje, aby byl uznán jako pramen inspirace i ve vztahu mezi manžely, co do jejich odpovědnosti přivádět na svět děti.?[11].

7. Církev je přesvědčena, že to, co je lidské, je vírou nejenom přijato a ctěno, ale také očišťováno, pozvedáno a zdokonalováno. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (srov. Gn 1,26) a své stvoření pak zhodnotil jako ?velmi dobré? (Gn 1,31) a přijal ho v Synu (srov. Jan 1,14). Tajemstvím Vtělení Boží Syn potvrdil důstojnost těla i duše, tvořících lidskou bytost. Kristus nesnížil důstojnost lidské tělesnosti, ale zjevil její plný význam a hodnotu: ?Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova.?[12].
Syn, který se stal jedním z nás, tak umožňuje, abychom se stali ?Božími dětmi? (Jan 1,12), a měli ?účast na božské přirozenosti? (2 Petr 1,4). Tato nová dimenze neodporuje důstojnosti stvoření, poznatelné rozumem od všech lidí, ale pozvedá ji k dalšímu horizontu života, který je vlastní Bohu, a umožňuje náležitěji přemýšlet o lidském životě a skutcích, které ho přivádějí k existenci.[13].
Ve světle těchto údajů víry se ještě důrazněji a silněji ukazuje úcta, kterou ve vztahu k lidskému jedinci vyžaduje rozum. Není proto rozpor mezi tvrzeními o důstojnosti a o posvátnosti lidského života. ?Různé způsoby, jimiž Bůh v dějinách pečuje o svět a člověka, nejenže se vzájemně nevylučují, nýbrž naopak doplňují se a jsou si navzájem oporou. Všechny počínají a končí ve věčném, moudrém a láskyplném úradku, kterým Bůh předurčuje lidi k tomu, ?aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna? (Řím 8,29)?.[14].

8. Vezme-li se do úvahy celek těchto dvou dimenzí ? lidské a božské ? lze potom lépe pochopit důvod nedotknutelné hodnoty člověka: má věčné poslání a je povolán sdílet trojiční lásku živého Boha.
Tato hodnota patří všem bez rozdílu. Každá lidská bytost musí být pro pouhý fakt své existence plně respektována. Proto, pokud jde o důstojnost, je třeba odstranit zavádění jakýchkoli diskriminačních kritérií na základě biologického, psychického a kulturního vývoje nebo zdravotního stavu. Na člověku stvořenému k obrazu a podobě Boha se v každé fázi jeho existence odráží ?tvář jeho Jednorozeného Syna... Tato bezmezná a takřka nepochopitelná láska Boha k člověku vyjevuje, do jaké míry je lidská osoba hodna toho, aby byla milována sama o sobě, nezávisle na jakýchkoli jiných zřetelích ? inteligenci, kráse, zdraví, mládí, integritě a tak dále. Lidský život je nakonec vždycky dobrem, poněvadž ?je obrazem Boha ve světě, znamením jeho přítomnosti, odleskem jeho slávy? (Evangelium vitae, 34)?.[15].

9. Tyto dvě dimenze života ? přirozená a nadpřirozená ? umožňují také lépe pochopit v jakém smyslu skutky, které umožňují lidské bytosti vstoupit do života a v nichž se muž a žena vzájemně sobě darují, jsou odrazem trojiční lásky. ?Bůh, který je láska a život, vložil do muže a ženy povolání ke zvláštní účasti na svém tajemství společenství osob i na svém díle Stvořitele a Otce.?[16].
Křesťanské manželství ?má kořeny v přirozeném doplňování se muže a ženy a je živeno osobní vůlí manželů sdílet se o celý svůj život, o to, co mají, i o to, co jsou. Proto je takové společenství plodem a znamením hluboce lidské potřeby. Ale v Kristu Pánu říká Bůh "ano" k této lidské potřebě, očišťuje ji a pozvedá a přivádí ji svátostí manželství k dovršení. Duch svatý, vylitý při svátostném uzavření sňatku, dává křesťanským manželům dar nového společenství, společenství lásky, živý a skutečný obraz oné skvělé jednoty, která činí z církve nedílné tajemné tělo Pána Ježíše Krista.?[17].

10. Církev, když posuzuje etickou hodnotu některých výsledků nedávného medicínského bádání, jež se týká člověka a jeho počátků, nezasahuje do oblasti, která patří lékařské vědě jako takové, ale všechny zúčastněné vyzývá k etické a sociální odpovědnosti za jejich konání. Připomíná jim, že etická hodnota biomedicínské vědy se měří jak vzhledem k bezpodmínečnému respektu, jež náleží každé lidské bytosti v každém momentu jeho existence, tak také vzhledem k ochraně specifičnosti osobních skutků, jimiž se předává život. Vystoupení Magisteria spadá do jeho poslání prosazovat formaci svědomí autentickým vyučováním pravdy, kterou je Kristus, a zároveň autoritativně prohlašuje a potvrzuje principy morálního řádu, které pramení ze samotné lidské přirozenosti.[18].

DRUHÁ ČÁST
Nové problémy týkající se plození

11. Ve světle výše zmíněných principů je nyní třeba prozkoumat některé problémy, týkající se plození, které se vynořily a více vymezily během let, jež následovala po zveřejnění instrukce Donum vitae.

Techniky napomáhající plodnosti
12. Pokud se týká léčení neplodnosti musí nové techniky respektovat tři základní dobra: a) právo na život a fyzickou integritu každé lidské bytosti od početí až do přirozené smrti; b) jednotu manželství, jež s sebou nese také oboustranné respektování jejich práva stát se otcem a matkou, a to jen výhradně prostřednictvím toho druhého;[19] c) specificky lidské hodnoty sexuality ?vyžadují, aby početí lidské osoby bylo plodem manželského úkonu, který je specifickým projevem vzájemné lásky mezi manžely?[20]. Techniky, které se prezentují jako pomocný prostředek plození, ?se nemají odmítat jen proto, že jsou umělé. Samy o sobě svědčí o možnostech lékařského umění. Z morálního hlediska je ovšem třeba je hodnotit ve vztahu k důstojnosti lidské osoby, které bylo Bohem dáno vznešené povolání darovat lásku a život?.[21].
Ve světle tohoto kritéria je třeba vyloučit všechny techniky heterologního umělého oplodnění[22] i techniky homologního umělého oplodnění[23], které nahrazují manželský úkon. Naproti tomu jsou přijatelné techniky, které poskytují pomoc manželskému úkonu a jeho plodnosti. Instrukce Donum vitae se vyjadřuje následovně: ?Úkolem lékaře je služba člověku a předávání lidského života; nemá pověření k tomu, aby lidmi disponoval, nebo o nich rozhodoval. Lékařský zákrok chrání důstojnost osoby, jestliže manželskému styku napomáhá, ať již tím, že usnadní jeho uskutečnění, anebo tím, že přispěje k dosažení jeho cíle, když se normálně uskutečnil.?[24]. Ohledně homologní umělé inseminace pak říká: ?Homologní umělá inseminace v manželství je nepřípustná kromě případu, v němž by technický prostředek nenahrazoval manželský styk, nýbrž usnadňoval a napomáhal k dosažení jeho přirozeného cíle.?[25].

13. Jsou samozřejmě dovoleny zásahy, které směřují k odstranění překážek přirozené plodnosti, jako např. hormonální terapie neplodnosti pohlavních žláz, chirurgický zákrok odstraňující endometriózu, zprůchodnění trubic nebo jejich mikrochirurgická restaurace. Všechny tyto techniky lze považovat za autentické terapie, takže po vyřešení problému, způsobujícího neplodnost, může pár konat manželské úkony s prokreativním účinkem, aniž by lékař musel zasahovat přímo do samotného manželského úkonu. Žádná z těchto technik nenahrazuje manželský úkon, jemuž jedině náleží opravdu zodpovědné plození.
Aby bylo možné uspokojit touhu nemála sterilních párů mít dítě, bylo kromě toho vhodné povzbuzovat a za pomoci příslušných legislativních opatření prosazovat usnadnění procesu adopce mnoha dětí, které jsou sirotky a které mají k odpovídajícímu lidskému vývoji zapotřebí rodinného prostředí. Nakonec stojí za zmínku, že určité povzbuzení si zasluhují také bádání a investice, jež se věnují prevenci sterility.

Oplodnění in vitro a úmyslná eliminace embryí
14. Na skutečnost, že oplodnění in vitro s sebou velmi často nese úmyslnou eliminaci embryí, upozornila již instrukce Donum vitae.[26]. Někteří měli za to, že to bylo způsobeno ještě ne zcela dokonalými technikami. Následující zkušenost však ukázala, že všechny techniky oplodnění in vitro se fakticky uskutečňují jakoby embryo bylo pouhým shlukem buněk, které jsou používány, tříděny a zahazovány.
Je pravda, že asi třetina žen, které žádají o umělé oplodnění, dosáhnou toho, že mají dítě. Je však třeba poukázat na to, že vzhledem k poměru mezi celkovým počtem produkovaných embryí a těch, která se skutečně narodí, je počet obětovaných embryí velmi vysoký.[27]. Tyto ztráty jsou akceptovány odborníky na techniky oplodnění in vitro jako cena, kterou je nutno zaplatit, aby se dosáhlo pozitivních výsledků. Ve skutečnosti je velmi zneklidňující, když bádání na tomto poli směřuje zásadně k dosažení lepších výsledků, pokud jde o procento narozených dětí u žen, které k tomuto zákroku přistupují, ale nezdá se, že by tu byl nějaký skutečný zájem o právo na život každého jednotlivého embrya.

15. Často se namítá, že tyto ztráty embryí jsou prý větší než lze předvídat anebo že k nim dochází dokonce i proti vůli rodičů i lékařů. Tvrdí se, že jde o rizika, jež se příliš neliší od těch, s nimiž se pojí přirozený proces plození, a že předávat život bez jakéhokoli rizika by v praxi znamenalo zříci se jeho předávání. Je pravda, že ne všechny ztráty embryí na poli prokreace in vitro závisí na vůli zainteresovaných subjektů stejným způsobem. Je však také pravdou, že v mnoha případech jsou ponechání, eliminace nebo ztráta embryí předvídány a chtěny.
Embrya produkovaná in vitro, která vykazují jisté poruchy, jsou zahozena okamžitě. Stále častější jsou případy, kdy k technikám umělého oplodnění přistupují páry, jež nejsou sterilní, a to za jediným účelem, totiž aby prováděly genetickou selekci svých dětí. V mnoha zemích je dnes běžnou praxí stimulace ženského cyklu, aby se dosáhlo většího počtu ovocytů, které jsou oplodněny. Ze získaných embryí se jich jistý počet přenese do dělohy a ostatní jsou zamrazena pro eventuální budoucí reprodukční zásahy. Účelem vícečetného přenosu embryí má, pokud možno, zajistit uchycení alespoň jednoho z nich. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je tedy užití většího počtu embryí než je žádané dítě, takže se předem počítá se ztrátou některých a v každém případě se nepřipouští vícenásobné těhotenství. Takto s sebou technika vícečetných přenosů nese i fakt čistě účelového zacházení s embryi. Zarážející je fakt, že ani běžná profesní deontologie ani zdravotní autority by v žádné jiné oblasti medicíny nepřipustily techniku s tak vysokou všeobecnou mírou negativních a fatálních účinků. Techniky oplodňování in vitro jsou akceptovány fakticky, protože se předpokládá, že embryo si nezaslouží plný respekt, jelikož konkuruje uspokojitelné touze.
Tato tristní a často zamlčovaná realita je naprosto zavrženíhodná, poněvadž ?různé způsoby umělého oplodnění, které zdánlivě slouží životu a jsou obvykle s tímto záměrem používány, otevírají zároveň možnosti pro nové úklady proti životu?.[28].

16. Církev navíc pokládá za eticky nepřípustné oddělování prokreace od integrálního osobního kontextu manželského úkonu:[29] lidské plození je osobním úkonem páru muže a ženy, který nepřipouští žádný způsob náhradního delegování. Klidná akceptace vysoké abortivní míry technik oplodnění in vitro výmluvně dokazuje, že nahrazení manželského úkonu technickou procedurou ? kromě toho, že je v rozporu s úctou, jež náleží plození, které nelze redukovat na pouhou dimenzi reprodukce ? přispívá k oslabení vědomí úcty, jež náleží každé lidské bytosti. Přiznání této úcty je naopak usnadňováno intimitou manželů, která je oživována manželskou láskou.
Církev uznává legitimitu tužby po dítěti a chápe utrpení manželů, postižených problémem neplodnosti. Tato tužba však nemůže být upřednostňována před důstojností každého lidského života až do té míry, že se ho zmocní. Tužba po dítěti nemůže ospravedlnit jeho ?produkci?, tak jako touha nemít dítě, které bylo již počato, nemůže ospravedlnit jeho opuštění nebo likvidací.
Ve skutečnosti lze nabýt dojmu, že jistí badatelé, postrádající etickou oporu a vědomí si potenciality, jež je vlastní technologickému pokroku, patrně podléhají logice pouze subjektivních tužeb[30] a ekonomických tlaků, které jsou na tomto poli velmi silné. Tváří v tvář tomuto zneužívání lidské bytosti v embryonálním stadiu je třeba zopakovat, že ?Boží láska nečiní rozdíl mezi dítětem počatým v mateřském lůně a novorozencem, mladíkem či dospělým mužem nebo starcem. Nečiní rozdíl proto, že v každém z nich vidí vepsán vlastní obraz a podobu... Církevní magisterium proto neúnavně zastává posvátný charakter a nedotknutelnost každého lidského života od jeho početí až do přirozeného skonu?[31].

Intracytoplasmická injekce spermie (ICSI)
17. Mezi nedávno vyvinutými technikami umělého oplodnění nabylo postupně zvláštního významu Intra Cytoplasmic Sperm Injection.[32]. Intracytoplasmatická injekce spermie se tak stala nejvíce užívanou technikou vzhledem k větší efektivitě a možnostem překonat různé formy mužské sterility.[33].

Podobně jako oplodnění in vitro, jejíž je ICSI jakousi variantou, jde o techniku vnitřně nedovolenou. Způsobuje totiž úplné oddělení prokreace a manželského úkonu. Také ICSI ?se uskutečňuje mimo těla manželů, a to za spoluúčasti jiných osob, na jejichž schopnostech a technické zručnosti závisí úspěch zákroku. Život a identita lidských embryí je vydána do moci lékařů a biologů, a tak se nastoluje nadvláda techniky nad vznikem a osudem lidské osoby. Taková nadvláda již svou povahou odporuje důstojnosti a rovnosti, které musí být společné rodičům i dětem. Početí in vitro je výsledkem technické činnosti, s jejíž pomocí dochází k oplodnění, a to pak ve skutečnosti není výrazem a plodem manželského spojení, a dokonce to tak ani není zamýšleno?[34].

Zamrazování embryí
18. Jednou z metod používaných ke zvýšení úspěšnosti technik prokreace in vitro je násobení počtu následných zákroků. Aby se nemusel opakovat přenos ovocytu do dělohy ženy, provádí se transfer jediný, ale mnoha ovocytů, po němž následuje kryokonzervace většího množství embryí získaných in vitro,[35] přičemž se předpokládá druhý cyklus transferu v případě, že se nepovede první anebo kdyby rodiče chtěli další těhotenství. Někdy se přistupuje k zamrazování embryí určených pro první transfer, protože hormonální stimulace ženského cyklu má účinky, u nichž je třeba čekat na normalizaci fyziologického stavu před přenosem embryí do dělohy.
Kryokonzervace je neslučitelná s úctou náležející lidským embryím; přepodkládá jejich produkci in vitro; vystavuje je závažným rizikům smrti nebo poškození jejich fyzické integrity, neboť jejich vysoké procento nepřežije proceduru zamrazení a rozmrazení; zbavuje je dočasně mateřského přijetí a péče; staví je do situace umožňující další zranění a manipulace[36].
Větší část nepoužitých embryí ?osiří?. Jejich rodiče je nežádají a někdy jejich stopy zcela mizí. Tím se vysvětluje existence depositářů tisíců a tisíců zamrazených embryí v takřka všech zemích, kde se praktikuje oplodňování in vitro.

19. Pokud jde o počet již existujících zamrazených embryí, nabízí se otázka: co s nimi? Někteří si tuto otázkou kladou, aniž by si uvědomovali její etické jádro, a jsou při tom vedeni jedině nezbytností zachovávat zákon, který ukládá vyprázdnit po určité době depositáře kryokonzervačních center tak, aby mohla být znovu zaplněna. Jiní jsou si však vědomi toho, že došlo k závažné nespravedlnosti a ptají se, jak vyhovět povinnosti ji napravit.
Nepřijatelné jsou, samozřejmě, návrhy používat tato embrya k výzkumu anebo je dát k terapeutickému využití, protože takto jsou embrya traktována jako pouhý ?biologický materiál?, což vede k jejich destrukci. Není přípustný ani návrh tato embrya rozmrazit a bez jejich reaktivace je využívat k výzkumným účelům jako by byly normální mrtvoly[37].
Také návrh dát je k dispozici neplodným párům k ?terapii neplodnosti?, je eticky nepřijatelný ze stejných důvodů, které činí nedovoleným jak heterologní umělé oplodnění, tak každou formu náhradního mateřství[38] Takováto praxe by pak vedla k dalším a jiným problémům lékařské, psychologické a právní povahy.
Kromě toho byl vznesen návrh dát lidským bytostem, jinak odsouzeným k likvidaci, příležitost se narodit a vytvořit tedy formu jakési ?prenatální adopce?. Tento návrh hodný chvály, co do úcty a obrany lidského života, však přesto klade různé problémy nikoli nepodobné těm výše zmíněným.
Nakonec je třeba konstatovat, že tisíce odložených embryí vytvářejí fakticky nenapravitelnou situaci nespravedlnosti. Proto Jan Pavel II. vyslovil ?apel ke svědomí zodpovědných představitelů vědeckého světa a zejména lékařů, aby byla produkce lidských embryí zastavena, protože neexistuje žádné morálně dovolené řešení lidského osudu tisíců a tisíců zamrazených embryí, která jsou a vždycky zůstanou subjekty podstatných práv, s nimiž je třeba právně nakládat jako s lidskými osobami?[39].

Zamrazení ovocytů
20. Aby se předešlo závažným etickým problémům, jež klade kryokonzervace embryí, byl v prostředí reprodukčních technik in vitro vznesen návrh zamrazovat ovocyty[40]. Po odebrání určitého počtu ovocytů s tím, že bude následovat více cyklů umělé prokreace, se počítá s oplodněním pouze těch ovocytů, které budou přeneseny do matky, a další budou oplodněny a přeneseny pouze v případě neúspěšnosti prvního pokusu.
K tomu je třeba upřesnit, že kryokonzervaci ovocytů za účelem umělého oplodnění je třeba považovat za morálně nepřípustnou.

Embryonální redukce
21. Některé techniky užíváné v umělé prokreaci, zejména transfer více embryí do dělohy, způsobily značné procentuální zvýšení vícečetných těhotenství. Prosadila se tedy myšlenka přistupovat k takzvané embryonální redukci, která spočívá v zákroku, jímž je redukován počet embryí nebo plodů přítomných v děloze a to jejich přímou eliminací. Rozhodnutí zahubit lidské bytosti, které byly předtím tolik žádané, vytváří paradox a přináší utrpení a pocit viny, které mohou trvat léta.
Z etického hlediska je embryonální redukce úmyslnou selektivní interrupcí. Jde totiž o uváženou a přímou eliminaci jedné nebo více nevinných lidských bytostí v počáteční fázi jejich existence, což představuje samo o sobě vždycky závažný morální přestupek[41].
Argumentace navrhující etické ospravedlnění embryonální redukce často staví na analogiích s přírodními katastrofami nebo krizovými situacemi, v nichž navzdory dobré vůli všech není možné zachránit všechny lidské osoby, kterých se to týká. Tyto analogie nemohou nijak zakládat pozitivní morální soud o přímé abortivní praxi. Jindy se odkazuje na morální principy jako menší zlo nebo vedlejší efekt, které jsou zde nepoužitelné. Nikdy totiž není dovolené vykonat čin, který je vnitřně nedovolený a to ani za dobrým účelem: účel neospravedlňuje prostředky.

Preimplatanční diagnostika
22. Preimplantační diagnostika je jednou z forem prenatální diagnostiky, pojící se s umělým oplodňováním, která provádí genetickou diagnostiku embryí vzniklých in vitro před jejich přenosem do dělohy. Koná se proto, aby byla jistota, že do dělohy budou implantována pouze embrya bez defektů nebo určitého pohlaví či jiných zvláštních kvalit.
Na rozdíl od jiných forem prenátální diagnostiky, kde je diagnostická fáze přesně oddělena od fáze případné eliminace a děje se ve svobodě páru přijmout nemocné dítě, následuje po preimplantační diagnostice zpravidla eliminace embrya označeného za ?podezřelé? z genetických či chromozómových defektů nebo je nositelem nežádoucího pohlaví nebo nežadoucích kvalit. Preimplantační diagnostika, která je úzce spojena s umělým oplodňováním, je již sama o sobě nedovolená, a je fakticky zaměřena na kvalitativní selekci a následující destrukci embryí, což je v podstatě interrupční praxe. Preimplantační diagnostika je tedy výrazem eugenické mentality, ?která používá potrat jako prostředek selekce, jímž je možné zabránit narození plodů, zasažených nějakými deformacemi. Tento způsob myšlení je hanebný a v nejvyšší míře odsouzeníhodný, protože se odvažuje poměřovat užitečnost lidského života nějakým měřítkem "normálnosti" a tělesným zdravím, čímž zároveň otevírá cestu k uzákonění infanticidy a eutanázie?[42].
Zachází-li se s lidským embryem jako s pouhým ?laboratorním materiálem?, dochází ke znehodnocování a diskriminaci, jež se dotýkají samotného pojmu lidské důstojnosti. Důstojnost náleží stejným způsobem každé jednotlivé lidské bytosti a nezávisí na rodičovském plánu, sociální situaci, kulturním zázemí či stavu fyzického vývoje. Byla-li v dřívějších dobách praktikována diskriminace z důvodů rasy, náboženství nebo sociálního původu, přestože byl všeobecně uznávan pojem a požadavky lidské důstojnosti, dochází dnes k neméně závažné a nespravedlivé diskriminaci, která vede ke zneuznání etického a právního statutu lidských bytostí, postižených těžkými patologiemi či neschopnostmi. Zapomíná se tak, že nemocní a nezpůsobilí lidé netvoří nějakou vedlejší kategorii, protože nemoc a nezpůsobilost patří k lidství, které jim náleží v první osobě, třebaže nemají jeho přímou zkušenost. Takováto diskriminace je nemorální a proto by měla být pokládána za právně nepřijatelnou, stejně tak jako je nezbytné eliminovat kulturní, ekonomické a sociální bariéry, které ohrožují plné uznání a ochranu nezpůsobilých a nemocných lidí.

Nové formy intercepce a kontragestace
23. Vedle antikoncepčních prostředků ve vlastním smyslu slova, které brání početí před pohlavním aktem, existují další technické prostředky, které působí po oplodnění, kdy už embryo vzniklo a to buď před nebo po jeho uchycení. Těmto technikám se říká intercepce, pokud zabraňuje uhnízdění embrya v děloze, anebo kontragestativum, pokud vyvolává eliminaci již uhnízděného embrya.
Při šíření prostředků intercepce[43] se někdy tvrdí, že mechanismus jejich působení není dostatečně znám. Je pravdou, že ne vždy se dostává úplných poznatků o mechanismu působení různých farmaceutických prostředků, ale experimentální výzkum dokazuje, že účinek, jež brání uhnízdění určitě vykazují, třebaže to neznamená, že každé užití intercepce vyvolává interrupci, protože ne vždy následuje po sexuálním aktu také oplodnění. Je však třeba zaznamenat, že v tom, kdo chce zabránit uhnízdění případně počatého embrya a žádá nebo k tomu předepisuje takové prostředky, je již abortivní úmysl v zásadě přítomen.
Dojde-li k opoždění menstruace, přistupuje se někdy k užití kontragestativ[44], které se praktikuje obvykle jeden nebo dva týdny po té, co bylo opoždění zaznamenáno. Deklarovaným cílem je obnovit menstruaci, ale ve skutečnosti jde o interrupci právě uhnízděného embrya.
Jak známo, ?úmyslný potrat, jakkoliv provedený, je vědomé a dobrovolné přímé zabití člověka v prvních okamžicích jeho života, v období mezi jeho početím a narozením?[45]. Použití prostředků intercepce a kontragestativ spadá pod hřích interrupce a je závažně nemorální. Kromě toho, jakmile je jisté, že byla uskutečněna interrupce, nese to s sebou také závažné kanonické postihy[46].

Druhá část dokumentu je ZDE

[1]Kongregace pro nauku víry, Instrukce Donum vitae o respektování lidského života a důstojnosti plození, 22.února 1987. Český překlad, vyd. Hippokrates, Brno 2007.

[2] Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor o základech morálního učení církve, 6.srpna 1993.

[3] Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae o životě, který je nedoktnutelné dobro, 25.března 1995.

[4] Jan Pavel II., Promluva k účastníkům VII.zasedání Papežské akademie Pro život, 3.března 2001.

[5] Srov. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio o vztazích mezi vírou a rozumem, 1. 14.září 1998.

[6] Instr. Donum vitae, I,1.

[7] Lidská práva, jak připomněl Benedikt XVI., a zejména právo každé lidské bytosti na život, ?se zakládají na přirozeném zákoně vepsaném do lidských srdcí a přítomném v různých civilizacích a kulturách. Odstranit je z tohoto kontextu by znamenalo omezit jejich dosah a upadnout do relativistického pojetí, podle něhož by se význam a interpretace práv mohly měnit a jejich univerzalita by byla popřena ve jménu odlišných kulturních, politických, sociálních, ba dokonce náboženských kontextů. Nelze proto připustit, aby tato široká různorodost hledisek zatemnila fakt, že univerzální jsou nejen práva, ale také lidská osoba, podmět těchto práv.? (Promluva na gen.shromáždění OSN, New York 18.dubna 2008.

[8] Instr. Donum vitae, I,1.

[9] Ibid. II,A,1.

[10] Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 8, 25.července 1968, Český překlad, 2.vyd. Stojanov, 1980.

[11] Benedikt XVI., Promluva k účastníkům Mezinárodního kongresu ke 40.výročí encykliky Humanae vitae, 10.května 2008.

[12] 2.vatikánský koncil, Gaudium et spes, 22.

[13] Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 37-38.

[14] Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 45.

[15] Benedikt XVI., Promluva k účastníkům plenárního zasedání Papežské akademie Pro život, 27.února 2006.

[16] Donum vitae, Úvod, 3.

[17] Jan Pavel II., Apošt.exhor. Familiaris consortio o úkolech křesťanské rodiny v současném světě, 19.

[18] Srov. 2. vatikánský koncil, dekl. Dignitatis humanae, 14.

[19] Donum vitae, II,A,1.

[20] Ibid.,II,B,4.

[21] Ibid., Úvod, 3.

[22] Pod označením heterologní umělé oplodnění či prokreace se rozumí technický ?postup, který je zaměřen na dosažení početí umělým způsobem a přitom se používají pohlavní buňky, které alespoň v jednom případě pocházejí od dárce, tedy od jiné osoby, než jsou oba manželé? (ibid.,II.)

[23] Pod označením homologní umělé oplodnění či prokreace se rozumí technický ?postup používaný za účelem dosažení početí a přitom se používají pohlavní buňky získané od osob spojených manželstvím? (ibid.).

[24] Ibid., II.B,7. Srov. Pius XII., Promluva k účastníkům Mezinárodního kongresu katolických lékařů, 29.září 1949.

[25] Donum vitae, II,B,6.

[26] Srov. ibid., II.

[27] Aktuálně je i v největších centrech umělého oplodnění počet obětovaných embryí vyšší než 80%.

[28] Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 14.

[29] Srov. Pius XII., Promluva k účastníkům II.Světového kongresu o plodnosti a sterilitě, 19.května 1956; Pavel VI.,enc. Humane vitae, 12; Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, II,B,4-5.

[30] Stále více lidí, kteří nežijí v manželském svazku, se utíká k technikám umělého oplodnění, aby měli dítě. Tyto praktiky oslabují instituci manželství a způsobují, že se děti rodí do prostředí, které není příznivé jejich plnému lidskému rozvoji.

[31] Benedikt XVI., Promluva k účastníkům zasedání Papežské akademie Pro život, 27.února 2006.

[32] Intracytoplasmatická injekce spermie (ICSI) je podobná ostatním formám oplodnění in vitro takřka ve všem kromě toho, že oplodnění se neuskutečňuje spontánné ve zkumavce, nýbrž injekčním zavedením jedné předem vybrané spermie nebo nezralých prvků pohlavních mužských buněk do cytoplasmy ovocytu.

[33] V této souvislosti však odborníci diskutují o některých zdravotních rizicích, které ICSI může způsobit plodu.

[34] Donum vitae, II,B,5.

[35] Kryokonzervace ve vztahu k embryím je procedura jejich zamrazení na velmi nízké teploty za účelem dlouhodobého uchovávání.

[36] Srov. Donum vitae, I,6.

[37] Srov. č. 34-35 této Instrukce.

[38] Donum vitae, II,A,1-3.

[39] Jan Pavel II., Promluva k účastníkům sympozia ?Evangelium vitae a právo?, 24.května 1996.

[40] Kryokonzervace ovocytů byla navržena také v jiných souvislostech, které zde nejsou brány v úvahu. Ovocytem se míní pohlavní ženská buňka neproniknutá spermatozoidem.

[41] Srov. 2.vatikánský koncil, Gaudium et spes, 51; Jan Pavel II., Evangelium vitae, 62.

[42] Jan Pavel II., Evangelium vitae, 63.

[43] Nejznámějšími prostředky jsou nitroděložní tělíska nebo IUD (IntraUterine Device) a tzv. pilulka ?den poté?.

[44] Hlavními kontragestativy jsou pilulka RU 486 či Mifepriston, prostaglandin a Methotrexate.

[45] Jan Pavel II., Evangelium vitae, 58.

[46] Srov. CIC, kan. 1398 a CCEO, kan. 1450 §2; srov. také CIC, kan. 1323-1324. Papežská komise pro výklad kanonického práva prohlásila, že zločinem interrupce je míněno ?zabití plodu jakýmkoli způsobem a v kterémkoli okamžiku po jeho početí? (Odpovědi na otázky, 23.května 1988).

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
17.7.12 Nevěřme nepravostem
22.12.10 Kongregace pro nauku víry: Papežova slova o prezervativu nic nemění na církevním učení
15.7.10 Kongregace pro nauku víry aktualizovala ?Normy o nejvážnějších deliktech?
20.4.09 Doktrinální problémy Konference představených ženských řeholí v USA
1.3.08 Kongregace pro nauku víry o platnosti křestních formulí



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nenaslouchá-li člověk Božímu Slovu, jeho srdce se zatvrzuje

Schválen zázrak na přímluvu fatimských dětí

Papež přijal kamerunského prezidenta

Papežská kondolence do Londýna

Ambroziánská arcidiecéze očekává Petrova nástupce

Kardinál Parolin: Evropská unie potřebuje znovu promyslet

Západní katolíci trpí přílišným redukcionismem – říká africký teolog

Zotročování asijských křesťanek

Papež: Křesťanské společenství netvoří lidé první a druhé kategorie

Zakončena renovace baziliky Božího hrobu

Papež František kázal o tajemství odpuštění

Papežské videoposelství zve mladé lidi na Světové setkání mládeže do Panamy

 Nově na webu
Svatý otec: Křesťanská naděje se zakládá na Slovu

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Čtvero výročí na dvou frontách

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami

Rozhovory: Nejsme vždy schopni vidět velikost lidí, kteří s námi žijí

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv březen 17
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Starší zprávy >

Náš tip

Růst víry v kněžském životě

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?