RadioVaticana.va

   25. 9. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3366
Poslechem z webových stránek.2196
Četbou textů na webových stránkách.3926
Poslechem i četbou.2252


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Papež František k otázce migrantů: kéž je váš hlas vždy pohotový a prorocký

Papežský institut Jana Pavla II. mění název i statuta

Výchova k naději




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Speciály

  

6.11.2008 

POSELSTVÍ BISKUPSKÉ SYNODY BOŽÍMU LIDU

na závěr XII. řádného generálního shromáždění 24.října 2008

Česká sekce RV

Poselství biskupské synody Božímu lidu

na závěr XII. řádného generálního shromáždění 24. 10 2008 Bratřím a sestrám ?pokoj a lásku s vírou, jež dává Bůh Otec a Pán Ježíš Kristus. Milost se všemi, kteří milují našeho Pána Ježíše Krista nehynoucí láskou!? Tímto pozdravem, tak intenzivním a zaníceným, svatý Pavel končil svůj list křesťanům v Efesu (6, 23-24). Týmiž slovy my, synodální otcové, shromáždění v Římě na XII. řádném generálním shromáždění biskupské synody pod vedením Svatého otce Benedikta XVI., začínáme své poselství určené širokému spektru všech těch, kteří v různých oblastech světa následují Krista jako učedníci a stále ho milují bezúhonnou láskou.

Znovu jim předložíme hlas a světlo Božího slova tím, že zopakujeme starobylou výzvu: ?Toto slovo je ti velmi blízko, je ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.? (Dt 30, 14) A sám Bůh řekne každému: ?Lidský synu, srdcem přijmi a ušima slyš všechna má slova, jež k tobě mluvím? (Ez 3, 10). Všem nyní nabídneme duchovní cestu, která bude probíhat ve čtyřech etapách a povede nás od věčného a nekonečného Boha až do našich domovů a ulic našich měst.

I. Hlas slova: Zjevení

1. ?Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli: slyšeli jste jen hlas? (Dt 4, 12). To říká Mojžíš a připomíná zkušenost, kterou Izrael prožil v nevlídné samotě Sinajské pouště. Pán se neprezentoval jako obraz nebo socha podobná zlatému teleti, nýbrž jako ?hlas slova?. Je to hlas, který vstoupil na scénu na samém počátku stvoření, když přerušil mlčení nicoty: ?Na počátku? Bůh řekl: Buď světlo? a bylo světlo? Na počátku bylo Slovo a to Slovo byl Bůh? všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest? (Gen 1, 1.3; Jan 1, 1.3).
Stvoření nevzniká z nějakého boje mezi božstvy, jak tomu učila antická mezopotamská mytologie, nýbrž ze slova, které přemáhá nicotu a stvoří bytí. Žalmista zpívá: ?Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup? On totiž řekl a stalo se? (Ž 33, 6.9). A svatý Pavel bude opakovat: ?Bůh oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není? (Řím 4, 17). Tak dochází k prvnímu ?kosmickému? zjevení, díky němuž je stvoření podobné obrovské stránce otevřené před celým lidstvem, které v ní může číst poselství Stvořitele: ?Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha, den dni o tom podává zprávu, noc noci sděluje poučení. Není to slovo a nejsou to řeči, jejichž hlas by nebylo slyšet. Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec světa jejich slova? (Ž 19, 2-5).

2. Boží slovo je však také u kořenů lidských dějin. Muž a žena, kteří jsou ?obrazem a podobou Boha? (Gn 1, 27), a tedy nesou v sobě božský otisk, mohou navázat rozhovor se svým Stvořitelem, nebo se mohou od něho vzdálit a odmítnout ho hříchem. Boží slovo, tedy zachraňuje i soudí, proniká osnovu dějin spletí svých příhod a událostí: ?Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění? Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné?" (Ex 3, 7-8). Existuje tedy božská přítomnost v lidských záležitostech, které jsou působením Pána dějin začleněny do vyššího plánu spásy, aby ?všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy? (1 Tim 2,4).

3. Účinné, stvořitelské a spásonosné božské slovo je tedy na počátku bytí a dějin i stvoření a vykoupení. Pán jde lidstvu vstříc svým prohlášením: ?Řekl jsem a učinil!? (Ez 37, 14). Existuje však další etapa, kterou prochází božský hlas: je to etapa psaného slova, Graphé nebo Graphai, svatá Písma, jak se říká v Novém zákoně. Již Mojžíš sestoupil z vrcholu hory Sinaj a držel ?v rukou dvě desky Svědectví a ty desky byly psány po obou stranách. Ty desky byly dílo Boží, i písmo vyryté na deskách bylo Boží? (Ex 32, 15-16). A sám Mojžíš uloží Izraeli, aby uchovával a znovu psal tyto ?desky Svědectví?: ?Na kameny napíšeš co nejzřetelněji všechna slova tohoto zákona? (Dt 27, 8).
Svatá Písma jsou ?svědectví? božského slova v psané formě, jsou kanonickou, dějinnou a literární památkou dosvědčující stvořitelské a spásonosné Zjevení. Boží slovo tedy předchází a přesahuje bibli, která je nicméně ?inspirovaná Bohem? a obsahuje účinné božské slovo (srov. 2 Tim 3, 16). Proto středem naší víry není jen kniha, nýbrž dějiny spásy, a jak uvidíme, osoba, Ježíš Kristus, Boží Slovo, jež se stalo tělem, člověkem, dějinami. Právě proto, že horizont božského slova obsahuje a přesahuje Písmo, je nutná stálá přítomnost Ducha Svatého, který ?uvádí do celé pravdy? (Jan 16, 13) toho, kdo čte bibli. Účinná přítomnost ?Ducha pravdy? je velká tradice v církvi, strážkyni Písem svatých, autenticky vykládaných církevním magisteriem (učitelským úřadem). Díky tradici se dospěje k pochopení, výkladu, sdílení a vydávání svědectví Božímu slovu. Sám svatý Pavel, když vyhlásil první křesťanské Credo, uznal, že ?předává? to, co sám ?přijal? z tradice. (1 Kor 15, 3-5).

II. Tvář slova: Ježíš Kristus

4. V řeckém originálu jsou pouze tři základní slova: Lógos sarx eghéneto?, ?Slovo se stalo tělem?. Nicméně to není jen vrchol onoho básnického a teologického skvostu, jimž je prolog Janova evangelia (1, 14), nýbrž vlastní srdce křesťanské víry. Věčné a božské Slovo vstupuje do prostoru a času a nabývá lidskou tvář a totožnost, takže je možné se přímo k němu přiblížit a požádat ho, jak to udělala skupina Řeků v Jeruzalémě: ?Chceme vidět Ježíše? (Jan 12, 20-21). Slova bez tváře nejsou dokonalá, protože neumožňují setkání v plnosti, jak připomínal Job, když dospěl na konec svého dramatického hledání: ?Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem? (42, 5).
Kristus je ?Slovo, které je u Boha a je Bůh?, je ?věrným obrazem neviditelného Boha, dříve zrozeným než celé tvorstvo? (Kol 1, 15); ale je také Ježíšem z Nazareta, který kráčí po cestách provincie na okraji římské říše, mluví místním jazykem a má charakteristické rysy hebrejského lidu a jeho kultury. Skutečný Ježíš Kristus je tedy křehké a smrtelné tělo, je historie a lidstvo, ale je také sláva, božství. tajemství: je Ten, který nám zjevil Boha, jehož nikdo nikdy neviděl (srov. Jan 1, 18). Boží Syn je takový i v mrtvém těle, uloženém do hrobu, a vzkříšení je toho živým a účinným potvrzením.

5. Křesťanská tradice často stavěla vedle sebe Boží Slovo, které se stalo tělem, s týmž Slovem, která se stává knihou. To vyplývá již z Kréda, když se vyznává, že se Boží Syn ?vtělil působením Ducha svatého v lůně Panny Marie?, ale také se vyznává víra v samého ?Ducha Svatého, který mluvil ústy proroků?. 2. Vatikánský koncil přejímá tuto starobylou tradici, podle níž ?tělo Syna je nám předané Písmo? ? jak tvrdí sv. Ambrož (In Lucam VI.33). A jasně prohlašuje: ?Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo? (DV 13).

Vždyť Bible je také ?tělo?, ?list?, vyjadřuje se místními jazyky, literárními a historickými formami, pojmy spojenými s antickou kulturou, uchovává památku na často tragické události, její stránky jsou často potřísněné krví a násilím, uvnitř zaznívá smích lidstva a tečou slzy, a také se pozvedá modlitba nešťastných a radost zamilovaných. Kvůli této své ?tělesné? dimenzi vyžaduje historickou a literární analýzu, které se provádějí prostřednictvím různých metod a přístupů, jež nabízí biblická exegeze. Každý čtenář Písma svatého, i ten nejprostší, musí mít odpovídající vědomosti o posvátném textu a připomínat si, že Slovo je oděno do konkrétních slov, jimž se podrobuje a přizpůsobuje, aby bylo pro lidstvo slyšitelné a pochopitelné.
To je nutné úsilí: pokud se vyloučí, můžeme upadnout do fundamentalismu, který v praxi popírá vtělení božského slova v dějinách, neuznává, že se toto slovo vyjadřuje v Bibli lidským jazykem, který se musí dešifrovat, studovat a pochopit, a opomíjí, že božská inspirace neodstranila historickou identitu a vlastní osobnost lidských autorů. Bible však je také věčným a božským Slovem a kvůli tomu vyžaduje jiné pochopení, dané Duchem Svatým, které odhaluje transcendentní rozměr božského slova, přítomného v lidských slovech.

6. Pro jednotné a plné pochopení Písma svatého je tedy nutná ?živá Tradice celé církve? (DV 12) a víra. Zastaví-li se někdo u pouhé ?litery?, bible zůstane jen slavnostním dokumentem minulosti, vznešeným etickým a kulturním svědectvím. Jestli se však vyloučí vtělení, lze upadnout do fundamentalistické dvojznačnosti nebo do neurčitého spiritualismu či psychologismu. Exegetické poznání se tedy musí neodmyslitelně prolínat s duchovní a teologickou tradicí, aby nebyla narušena božská a lidská jednota Ježíše Krista a Písma.
V této znovu nalezené harmonii zazáří tvář Krista ve své plnosti a pomůže nám objevit jinou, hlubokou a intimní jednotu Písma svatého, jeho bytí, těch 73 knih, zařazených do jediného ?Kánonu?, do jediného dialogu mezi Bohem a lidstvem, do jedinečného plánu spásy. ?Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však k nám promluvil skrze svého Syna? (Žid 1, 1-2). Kristus tak zpětně vrhá své světlo na celou osnovu dějin spásy a odhaluje její spojitost, význam a směřování.
On je pečeť, ?alfa a omega? (Zj 1, 8) dialogu mezi Bohem a jeho tvory, rozprostřený v čase a potvrzený v Bibli. A ve světle této definitivní pečeti nabývají svůj ?plný smysl? slova Mojžíše i proroků, jak na to poukázal Ježíš v jarním odpoledni, když kráčel z Jeruzaléma do vesnice Emauzy a rozmlouval s Kleofášem a jeho přítelem, ?vykládal jim, co všechno se ve všech částech Písma na něj vztahuje? (Lk 24,27).
Protože středem Zjevení je božské slovo, které se stalo tváří, posledním přístupem k poznání bible ?není etické rozhodnutí nebo velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která dává životu nový horizont, a tím i rozhodující zaměření? (Deus caristas est, 1).

III. Dům slova: církev

Jako si Boží moudrost zbudovala ve Starém zákonu svůj příbytek v městě mužů a žen a vytesala sedm sloupů (srov. 9, 1), tak také Boží Slovo má svůj dům v Novém zákonu: je to církev, která má svůj vzor v mateřském společenství Jeruzaléma, církev, založená na Petrovi a na apoštolech, která dnes skrze biskupy ve společenství s Petrovým nástupcem je i nadále strážkyní, hlasatelkou a vykladatelkou slova (srov. LG 13). Lukáš ve Skutcích apoštolů (2, 42) načrtává její architekturu, založenou na čtyřech ideálních sloupech: ?Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách?.

7. Jde především o apoštolské didaché, neboli kázání Božího slova. Apoštol Pavel nás totiž napomíná, že ?víra je z hlásání, hlásání se pak děje slovem o Kristu? (Řím 10, 17). Z církve vychází hlas posla, který všem předkládá kérygma, neboli prvotní a základní zvěstování, které Ježíš vyhlásil na počátku své veřejné činnosti: ?Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu?! (Mk 1, 15). Apoštolové hlásají počátek Božího království, tedy rozhodný Boží zásah do lidských dějin a šíří zvěst o smrti a vzkříšení Krista: ?V nikom jiném není spásy; neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.?( Sk 4, 12) Křesťan vydává svědectví o své naději ?s jemností, skromností a dobrým svědomím?, musí však mít ochotu být vtažen a snad stržen bouří odmítnutí a pronásledování, vědom si toho, že ?je přece lépe, aby snášel utrpení za to, že jednal dobře, než za to, že udělal něco špatného? (srov. 1 Pt 3, 16-17).
V církvi pak zaznívá katecheze: ta je určena k tomu, aby prohloubila v křesťanovi ?tajemství Krista, ve světle Slova, aby jím byl celý člověk prozářen? (Jan Pavel II., Catechesi tradendae, 20). Avšak vrcholem hlásání je homilie, která je dodnes pro mnoho křesťanů hlavním okamžikem setkání s Božím slovem. V tomto úkonu by se měl kněz stát prorokem. Vždyť musí jasnou, pronikavou a zásadní řečí nejen oprávněně ?hlásat úchvatná díla Boha v dějinách spásy? (SC 35), nabízená nejprve skrze jasné a živé čtení biblického textu předkládaného liturgií, ale musí je také aktualizovat do časů a poměrů, v nichž žijí posluchači, a vyvolat v jejich srdci otázku týkající se obrácení a životního úsilí: ?Co máme dělat?? (Sk 2, 37).
Hlásání, katecheze a homilie předpokládají četbu, pochopení, vysvětlování, výklad a zapojení mysli a srdce. Hlásání se tedy uskutečňuje ve dvou krocích. Prvním krokem sestupujeme ke kořenům posvátných textů, událostí a zásadních výroků v dějinách spásy, abychom pochopili jejich význam a poselství. Druhým krokem vstupujeme do přítomnosti, jak ji prožívá ten, kdo naslouchá a čte, vždy ve světle Krista, který je tou zářivou nití, určenou k propojení Písma. A právě to udělal Ježíš ? jak již bylo řečeno ? při putování z Jeruzaléma do Emauz v doprovodu dvou svých učedníků. A právě to udělá jáhen Filip na cestě z Jeruzaléma do Gazy, když naváže s etiopským úředníkem onen příkladný rozhovor: ?A rozumíš tomu, co čteš?"? Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží?? (Sk 8, 30-31). A cílem bude plné setkání s Kristem ve svátosti. Tak se představuje dům božského slova, druhý sloup, na němž spočívá církev.

8. Je to lámání chleba. Scéna z Emauz (srov. Lk 24, 13-35) je i zde příkladná a ukazuje, k čemu každý den dochází v našich kostelích: po Ježíšově homilii o Mojžíšovi a prorocích dochází u stolu k lámání eucharistického chleba. Toto je chvíle důvěrného rozhovoru Boha s jeho lidem, je to úkon nové úmluvy, zpečetěné Kristovou krví (srov. Lk 22, 20), je to svrchované dílo Slova, které se nabízí jako pokrm ve svém obětovaném těle, je to zdroj a vyvrcholení života a poslání církve. Když se během eucharistické slavnosti při vzývání Ducha Svatého pronáší evangelijní vyprávění o Poslední večeři, památce Kristovy oběti, stává se událostí a svátostí. A právě proto 2. vatikánský koncil v jednom velmi intenzivním úryvku, vyhlásil: ?Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť ?především v posvátné liturgii ? nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla? (DV 21). Proto se bude muset znovu vrátit do středu křesťanského života: ?bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon? (SC 56).

9. Třetí sloup duchovní budovy církve, domu Slova, tvoří modlitby, utkané ? jak připomínal svatý Pavel ? ze ?žalmů, hymnů a duchovních písní? (Kol 3, 16). Výsadní místo však přirozeně zaujímá liturgie hodin, modlitba církve par excellence, určená k tomu, aby udávala rytmus dnům a obdobím křesťanského roku tím, že nabízí především v žaltáři denní duchovní pokrm věřícího. Kromě ní a společných bohoslužeb slova zavedla tradice praxi Lectio divina, rozjímavé četby v Duchu Svatém, schopné otevřít věřícímu poklad Božího slova, ale také připravit setkání s Kristem, živým božským slovem.
Začíná se četbou (lectio) textu, který vyvolává otázku týkající se ryzího poznání jeho skutečného obsahu: co v podstatě říká biblický text? Následuje rozjímání (meditatio), v němž je otázkou: co říká biblický text nám? Dospěje se tak k modlitbě (oratio), která předpokládá další otázku: co my říkáme Pánu jako odpověď na jeho slovo? A uzavírá se kontemplací (contemplatio), během níž přijímáme jako Boží dar jeho vlastní pohled při posuzování skutečnosti a ptáme se sami sebe: jaké obrácení mysli, srdce a života žádá Pán od nás?
Před modlícím se čtenářem Božího slova vyvstává podoba Marie, Matky Pána, která ?uchovává všechny tyto věci a rozjímá o nich ve svém srdci? (Lk 2, 19; srov. 2, 51), totiž ? jak říká řecký originál ? nachází hluboké pouto, spojující události, činy a záležitosti zdánlivě oddělené do velkého Božího plánu. Nebo také může před očima věřícího, který čte Bibli, vyvstat postoj Marie, Martiny sestry, která se posadila k nohám Pána a naslouchala jeho slovům, a tak zabránila, aby vnější rozruch zcela pohltil duši a obsadil i volný prostor pro ?lepší úděl?, který nám nesmí být odňat (srov. Lk 10, 38-42).

10. A nakonec jsme u posledního sloupu, který podpírá církev, dům slova: koinonía, bratrské společenství, jiný název pro agápe, tedy křesťanskou lásku. Jak připomínal Ježíš, k tomu, abychom se stali jeho bratřími a sestrami, je třeba být těmi, ?kteří naslouchají Božímu slovu a plní je? (Lk 8,21). Autentické naslouchání znamená poslechnout a konat, nechat v životě vytrysknout spravedlnost a lásku, v životě a ve společnosti vydávat svědectví v souladu s výzvou proroků, která stále spojovala Boží slovo a život, víru a čest, kult a sociální angažovanost. A právě to Ježíš vícekrát zdůrazňoval, počínaje proslulým napomenutím v Horském kázání: ?Ne každý, kdo mi říká: ?Pane, Pane!?, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce? (Mt 7, 21). Zdá se, že se v této větě zrcadlí božské slovo předložené Izaiášem: ?Tento lid se ke mně přibližuje ústy, ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje? (29,13). Tato varování se týkají také církví, když nejsou věrné poslušnému naslouchání Božímu slovu.
To tedy musí být viditelné a čitelné již z tváře a z rukou věřícího, jak doporučoval sv. Řehoř Veliký, který viděl ve sv. Benediktovi a v jiných velkých Božích mužích svědky společenství s Bohem a bratřími, Boží slovo, jež se stalo životem. Spravedlivý a věrný člověk nejenže ?vysvětluje? Písma, nýbrž ?je veřejně hlásá? přede všemi jako živou a žitou skutečnost. Proto viva lectio, vita bonorum ? život dobrých je živou četbou božského slova. Již sv. Jan Zlatoústý zaznamenal, že apoštolové sestoupili z hory v Galileji, kde se setkali se Zmrtvýchvstalým, bez jakékoliv popsané kamenné desky, jak se to přihodilo Mojžíšovi: jejich život se od té chvíli stal živým evangeliem.
V domě božského Slova se také setkáváme s bratřími a sestrami jiných církví a církevních společenství, kteří se s námi setkávají, i když rozdělení přetrvává, v úctě a lásce k Božímu slovu, jež je počátek a pramen první skutečné, i když ještě ne plné jednoty. Toto pouto se musí stále posilovat společnými biblickými překlady, šířením posvátného textu, ekumenickými biblickými modlitbami, exegetickým dialogem, studiem a srovnáváním různých výkladů svatých Písem, výměnou hodnot vlastních různým duchovním tradicím, hlásáním a společným svědectvím o Božím slovu v sekularizovaném světě.

IV. Cesty slova: misie ? poslání

?Ze Sionu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma? (Iz 2, 3). Zosobněné Boží slovo ?vychází? ze svého domu, z chrámu, a vydává se na cesty světa, aby se setkalo s putujícími národy země, které se vydaly hledat pravdu, spravedlnost a mír. Vždyť také v moderním sekularizovaném městě, na jeho náměstích a v jeho ulicích ? kde, jak se zdá, vládne nevěra a lhostejnost, kde zlo zdánlivě přemáhá dobro a vyvolává dojem, že Babylon zvítězil nad Jeruzalémem ? existuje skrytá touha, zárodečná naděje, záchvěvy očekávání. Jak čteme v knize proroka Amose: ?Hle, přicházejí dny, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu, ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových? (Am 8,11). Na tento hlad chce odpovídat evangelizační poslání církve.
Také vzkříšený Kristus vyzývá váhající apoštoly, aby vyšli za hranice svého chráněného horizontu: ?Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy? a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal? (Mt 28,19-20). Celá bible je protkaná výzvami ?nemlčet?, ?hlasitě volat?, ?hlásat slovo vhod i nevhod?, být hlídkami, které přeruší mlčení lhostejnosti. Cesty, které se před námi otevírají, nejsou už jen ty, po nichž chodil sv. Pavel nebo první hlasatelé evangelia, a po nich všichni misionáři, kteří jdou k národům v dalekých zemích.

11. Komunikace nyní rozprostírá síť, která obepíná celou zeměkouli, a Kristova výzva nabývá nový význam: ?Co vám říkám ve tmě, povězte ve světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech? (Mt 10, 27). Jistě, posvátné slovo musí mít svou původní průzračnost a šířit se prostřednictvím tištěných textů, s překlady odpovídajícími pestré rozmanitosti jazyků naší planety. Ale hlas božského slova musí zaznívat také prostřednictvím rozhlasu, informačních kanálů Internetu a virtuálních on line kanálů, CD i DVD, podcastů atd.; musí se objevovat na televizních obrazovkách a filmových plátnech, v tisku, v kulturních a společenských událostech.
Tato nová komunikace si osvojila vzhledem k tradiční komunikaci svá specifická výrazová pravidla, a je tedy nutné, abychom byli pro tento úkol vybaveni nejen technicky, nýbrž i kulturně. V době ovládané obrazem, předkládaným zvláště oním hegemonním prostředkem komunikace, jímž je televize, je i dnes významný a podmanivý model, který upřednostňoval Kristus. On užíval symboly, vyprávění, příklady, každodenní zkušenosti, podobenství: ?Mluvil k nim mnoho v podobenstvích? bez podobenství k nim vůbec nemluvil? (Mt 13, 3.34). Ježíš ve svém hlásání Božího království nikdy neužíval s těmi, s nimiž rozmlouval, nějaký nejasný, abstraktní a éterický jazyk, ale získával je tím, že vycházel z prostředí, ve kterém žili, aby je od každodennosti vedl ke zjevení nebeského království. Příznačná je pak scéna, kterou připomíná Jan: ?Někteří chtěli zatknout Ježíše, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci velerady se vrátili k velekněžím a farizeům, a ti se jich ptali: Proč jste ho sem nepřivedli? Služebníci odpověděli: Žádný člověk nikdy tak nemluvil? (Jan 7, 44-46).

12. Kristus kráčí po ulicích našich měst a zastavuje se na prahu našich domů: ?Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě? (Zj 3,20). Rodina ukrytá za zdmi domova se svými radostmi a dramatickými událostmi, je základním prostorem, do něhož je třeba nechat vstoupit Boží slovo. Celá bible je protkána malými i velkými rodinnými příběhy a žalmista velmi živě líčí poklidný obrázek otce, sedícího u stolu, oklopeného manželkou, která je podobná plodnému vinnému kmeni, a dětmi, ?olivovými výhonky? (Ž 128). V křesťanství se od počátku slavila liturgie v rámci každodenního života některého domu, tak jako Izrael svěřoval rodině slavení Paschy (srov. Ex 12, 21-27). K předávání Božího slova dochází právě po generační linii, proto ?se rodičové stávají prvními hlasateli víry? (LG 11). A ještě žalmista připomínal, že to, ?co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, nezatajíme svým synům, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc ? synové, kteří se narodí, mají to vyprávět svým dětem? (Ž 78, 3-4.6).
Každý dům tedy bude muset mít svou bibli a uchovávat ji konkrétním a důstojným způsobem, číst ji a modlit se s ní, zatímco rodina bude muset předkládat formy a vzory modlitební, katechetické a didaktické výchovy o užívání Písma, aby ?jinoši a s nimi panny, starci spolu s dětmi? (Ž 148, 12) naslouchali, chápali, chválili a žili Boží slovo. Zvláště nové generace, děti a mladí lidé, musí být adresáty vhodné a specifické pedagogiky, která je povede k tomu, aby zakoušeli kouzlo osoby Krista a otevřeli dveře své inteligence a svého srdce i prostřednictvím setkání a autentického svědectví dospělého člověka, kladného vlivu přátel a velkého shromáždění církevního společenství.

13. Ježíš nám ve svém podobenství o rozsévači připomíná, že existují půdy vyprahlé, kamenité a zarostlé trním (srov. Mt 13, 3-7). Kdo se vydá po cestách světa, objeví také mělčiny, v nichž se zahnízdilo utrpení a chudoba, pokořování a útlak, vytlačování na okraj společnosti a bída, tělesné i duševní nemoci a osamocení. Kameny ulic jsou často zkrvavené válkami a násilnými skutky, v palácích moci se korupce křižuje s nespravedlností. Zvedá se křik pronásledovaných pro věrnost jejich svědomí a víře. Někteří jsou zavaleni existenciální krizí nebo je jejich duše zbavena významu, který by dával smysl a hodnotu jejich životu. Mnozí se podobají ?stínům, které přecházejí, nebo vánku, který neví, pro koho se namáhá? (Ž 39, 7), a cítí, jak na ně doléhá i mlčení Boha, jeho zdánlivá nepřítomnost a lhostejnost: ?Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat? Jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?? (Ž 13, 2). A nakonec přede všemi stojí tajemství smrti.
Tento obrovský bolestný vzdech, který stoupá ze země k nebi, je nepřetržitě znázorňován Biblí, jež předkládá právě historickou a vtělenou víru. Stačilo by pomyslet jen na stránky poznamenané násilím a útlakem, na palčivý a neustálý křik Joba, na vehementní žalmové prosby, na jemnou vnitřní krizi, kterou prochází duše Kazatele a na mocné prorocké pranýřování sociálních nespravedlností. Bez polehčujících okolností je pak odsouzení radikálního hříchu, který se objevuje v celé své zhoubné moci již od počátků lidstva v základním textu Genese (kap. 3). Vždyť ?tajemství nepravostí? je přítomno a působí v dějinách, ale odhaleno je Božím slovem, které v Kristu zaručuje vítězství dobra nad zlem.
Ale především v Písmu převládá postava Krista, který zahajuje svou veřejnou činnost právě hlásáním naděje pro poslední této země: ?Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně? (Lk 4, 18-19). Znovu a znovu klade na nemocná nebo nakažená těla své ruce, jeho slova hlásají spravedlnost, vlévají odvahu nešťastným, darují odpuštění hříšníkům. Nakonec On sám sestoupí na nejnižší úroveň, ?sám sebe se zřekl?, zřekl se své slávy, ?vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí? ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži? (Flp 2, 7-8).
Tak zakouší strach ze smrti (?Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich!?), zakouší osamocení, opuštěnost a zradu svých přátel, ukřižováním pronikne do temnot nejkrutější tělesné bolesti, ba dokonce do temnoty Otcova mlčení (?Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil??), a dospěje do poslední propasti každého člověka, totiž do smrti (?vykřikl mocným hlasem a skonal?). Opravdu se na něho může aplikovat definice, kterou Izaiáš vyhradil pro Služebníka Pána: ?Muž plný bolesti, který dobře umí trpět? (53, 3).
A přesto i v té krajní chvíli nepřestává být Božím Synem: ve své solidaritě lásky a svou obětí sama sebe vkládá do omezenosti a zloby lidstva semeno božství, neboli princip (počátek) osvobození a spásy; svým darováním se nám vyzařuje vykoupení bolesti a smrti, které vzal na sebe a prožil, a otevírá také nám úsvit vzkříšení. Křesťan má tedy poslání hlásat toto božské slovo naděje svým sdílením s chudými a trpícími, svědectvím své víry v království pravdy, života, svatosti, milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje, láskyplnou blízkostí, která nesoudí a neodsuzuje, nýbrž podporuje, osvěcuje, potěšuje a odpouští ve stopách Kristových slov: ?Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím? (Mt 11, 28).

14. Na cestách světa nám, křesťanům, božské slovo přináší intenzivní setkání s hebrejským lidem, s nímž jsme intimně spojeni skrze společné uznání text Starého zákona a lásku k němu, a proto, že z Izraele ?pochází Kristus podle těla? (Řím 9, 5). Všechny posvátné hebrejské stránky osvětlují tajemství Boha a člověka, odhalují poklady reflexe a mravnosti, vytyčují dlouhou cestu dějin spásy až k jejímu plnému dovršení a zřetelně ukazují vtělení božského slova do lidských záležitostí. V plnosti nám (tyto stránky) umožňují pochopit postavu Krista, který prohlásil, že ?nepřišel zrušit Zákon, anebo proroky, ale naplnit je? (Mt 5, 17), jsou cestou dialogu s vyvoleným národem, který dostal od Boha ?přijetí za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení? (Řím 9, 4), a umožňují nám obohatit náš výklad Písma svatého plodnými prameny židovské exegetické tradice.
?Požehnán buď můj egyptský lid a dílo mých rukou, Asýrie a mé dědictví Izrael? (Iz 19, 25). Hospodin tedy rozprostírá ochranný plášť svého požehnání na všechny národy země a touží po tom, aby ?se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy? (1 Tim 2, 4). Také my křesťané jsme na cestách světa vybízeni ? aniž bychom upadali do synkretismu, který uvádí ve zmatek a pokořuje vlastní duchovní totožnost ? abychom s úctou navazovali dialog s muži a ženami jiných náboženství, kteří věrně naslouchají a uskutečňují směrnice svých posvátných knih, počínaje islámem, který ve své tradici přijímá nesčetné biblické postavy, symboly a témata a poskytuje nám svědectví upřímné víry v jediného Boha, soucitného a milosrdného, Stvořitele všeho bytí a Soudce lidstva.
Křesťan nadto nachází obecný soulad s velkými náboženskými tradicemi Východu, které nás ve svých posvátných textech učí úctě k životu, kontemplaci, mlčení, prostotě, odříkání, jak je tomu v buddhismu. Podobně jako v hinduismu velebí smysl pro posvátnost, oběť, pouť, půst a posvátné symboly; nebo jako v konfucianismu učí moudrosti a rodinným a společenským hodnotám. Také tradičním náboženstvím s jejich duchovními hodnotami, vyjádřenými obřady a kulturou slova, chceme věnovat svou upřímnou pozornost a navázat s nimi ohleduplný dialog. Také s těmi, kteří nevěří v Boha, ale snaží se ?uskutečňovat spravedlnost, milovat milosrdenství a pokorně kráčet? (Mi 6, 8), máme s nimi pracovat ve prospěch spravedlivějšího a pokojnějšího světa a nabízet v dialogu své ryzí svědectví o Božím slově, které jim může odhalit nové a vyšší horizonty pravdy a lásky.

15. Ve svém Listu umělcům (1999) Jan Pavel II. připomínal, že se ?Písmo svaté stalo jakýmsi ?nesmírným slovníkem? (Paul Claudel) a ?ikonografickým atlasem? (Marc Chagall), z něhož čerpala křesťanská kultura i umění? (č. 5). Goethe byl přesvědčen, že evangelium je ?mateřský jazyk Evropy?. Bible, jak se obecně říká, je ?velký kodex? všeobecné kultury: umělci pomyslně namáčeli svůj štětec do oné pestrobarevné abecedy příběhů, symbolů a postav, kterými jsou biblické stránky; hudebníci skládali svá díla na posvátné texty, především žalmů; spisovatelé po staletí přebírali ona antická vyprávění, která se stávala existenciálními podobenstvími; básníci si kladli otázky o tajemství ducha, o nekonečnu, o zlu, o lásce, o smrti a o životě a často zachycovali poetické záchvěvy, jež oživovaly biblické stránky; myslitelé a lidé vědy a sama společnost mívali často jako opěrný bod, i třeba v kontrastu, duchovní a etické pojmy (pomysleme na desatero) Božího slova. I když postava nebo idea přítomná v Písmech bývala deformována, rozpoznávalo se, že byla nezbytná a konstitutivní pro naši civilizaci.
Z tohoto důvodu bible ? která nás učí také via pulchritudinis, to znamená cestě krásy, abychom pochopili Boha a došli k němu (?zpívejte žalmy k poučení?, vyzývá nás Ž 47, 8) ? je potřebná nejen pro věřícího, ale pro všechny lidi, aby znovu odhalili pravý význam různých kulturních projevů, a především aby znovu našli naši dějinnou, občanskou, lidskou a duchovní identitu. V Bibli je kořen naší velikosti a skrze ni můžeme předstoupit před ostatní civilizace a kultury s ušlechtilým dědictvím bez jakéhokoliv komplexu méněcennosti. Bibli by tedy měli všichni znát a studovat z tohoto mimořádného zorného úhlu krásy a lidské i kulturní plodnosti. Slovo Boží ? abychom použili důležitý pavlovský obraz ? není připoutáno (srov. 2 Tim 2, 9) k jedné kultuře; naopak, touží překročit hranice, a právě apoštol Pavel byl mimořádným nositelem inkulturace biblického poselství v nových kulturních souřadnicích. K tomu je církev povolána i dnes prostřednictvím citlivého, ale potřebného procesu, který získal silný impulz od učitelského úřadu papeže Benedikta XVI. Církev má nechat proniknout Slovo Boží do mnohotvárnosti kultur a vyjádřit ho podle jejich jazyků, pojetí, symbolů a náboženské tradice. Musí však být stále schopná uchovávat ryzí podstatu jeho obsahu, bdít nad riziky degenerace a kontrolovat je.
Církev tedy musí nechat zazářit hodnoty, které Boží Slovo nabízí jiným kulturám, takovým způsobem, aby byly očištěné a zúrodněné. Jak řekl Jan Pavel II. biskupům v Keni během své cesty do Afriky v roce 1980, ?inkulturace bude skutečně odleskem vtělení Slova, bude-li kultura, proměněná a obnovená evangeliem, vytvářet ve své vlastní tradici originální podoby života, obřadů a křesťanského myšlení.

ZÁVĚR

?Hlas z nebe, který jsem už slyšel, zase na mě promluvil: 'Jdi, vezmi ten rozvinutý svitek z ruky anděla?' Odešel jsem tedy k andělovi a požádal ho, aby mi ten malý svitek dal. Odpověděl mi: 'Vezmi ho a spolkni! Způsobí ti v břiše hořko, ale v ústech se ti bude sladce rozplývat jako med.' Vzal jsem ten malý svitek z andělovy ruky a spolkl ho. V ústech se mi sladce rozplýval jako med, ale když jsem ho spolkl, zhořklo mi to v břiše? (Zj 10, 8-11).
Bratři a sestry z celého světa, přijměme i my tuto výzvu; přistupme ke stolu Božího Slova, abychom se živili a žili ne ?pouze chlebem, ale? vším, co vychází z Hospodinových úst? (Dt 8, 3; srov. Mt 4, 4). Písmo svaté ? jak tvrdila jedna velká postava křesťanské kultury ? ?má přiměřený krok, aby potěšilo v každé lidské situaci, a přiměřený krok, aby v každé situaci nahnalo strach? (B. Pascal, Pensieri, n. 532 ed. Brunschvicg).
Boží Slovo je skutečně ?sladší než med, než včelí med z plástve? (Ž 19, 11), je ?světlem pro mé nohy?, osvěcuje moji stezku? (Ž 119, 105), ale je také ?jako oheň? jako kladivo tříštící skálu? (Jer 23, 29). Je jako déšť, který zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou a nechá rozkvést i vyprahlost našich duchovních pouští (srov. Iz 55, 10-11). Ale je také ?(plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími? (Žid 4, 12).
Náš pohled se s láskou obrací ke všem vědcům, katechetům a ostatním služebníkům Božího Slova, abychom jim vyjádřili naši hlubokou a upřímnou vděčnost za jejich vzácnou a důležitou službu. Obracíme se také k našim bratřím a sestrám, kteří jsou pronásledováni nebo zabíjeni kvůli Božímu Slovu a kvůli svědectví, které vydávají o Pánu Ježíši (srov. Zj 6, 9): jako svědci a mučedníci nám vyprávějí o síle slova (srov. Řím 1, 16), které je počátkem jejich víry, naděje a lásky k Bohu a k lidem.
Vytvořme nyní ticho, abychom účinně vyslechli Pánovo slovo, a zachovejme ticho poté, co Pánovo slovo vyslechneme, aby v nás nadále přebývalo, žilo a promlouvalo. Nechme ho zaznít na počátku našeho dne, aby první slovo měl Bůh, a nechme je, aby se v nás ozývalo večer, aby Bohu patřilo i slovo poslední.
Drazí bratři a sestry, ?pozdravují vás všichni, kteří jsou tu s námi. Vyřiďte pozdrav těm, kdo nás milují a jsou s námi spojeni ve víře!? (Tit 3, 15).

Přeložil Josef Koláček S. J.

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
O pravé a nepravé duchovní útěše

Papež: Láska k bližním překonává rozdíly a sociální napětí

Kard. Filoni k japonským katolíkům: Buďte jako první misionáři

Arcib. Gallagher: Zastavte toky pěněz a zbraní namířené proti náboženským menšinám

Mučedníci Made in USA

Zemřel čínský biskup, který třicet let odkládal kněžské svěcení

Na Ninivskou planinu se vracejí laické i řeholní rodiny

Svatý otec: U Boha nikdy není pozdě

Papež: Logika lásky osvobozuje od předsudku zasloužené odměny

Sdělení vatikánského tiskového střediska k prohlášení dr. Libera Miloniho

Svatý otec k trapistům: Kontemplativní život je výrazem lásky k Bohu

Beatifikován první rodilý mučedník z USA, zavražděný v Guatemale

 Nově na webu
Svatý otec: Nejhorší hřích je nedůvěřovat v Boží lásku

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O geopolitice a spiknutí mezinárodního terorismu

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Nikoli zdi či mosty, migrace je otázkou způsobů

Rozhovory: Nerozumím světu geopolitiky

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv září 17
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě